O samovolném potratu aneb jak nás příroda vybavila na setkání se smrtí

Před pár dny mi volala kamarádka. Byla několik týdnů těhotná a najednou se jí spustilo krvácení a po čase začaly bolesti. Říká mi, je to silné, jako porodní kontrakce… A já jí odpovídám, že je to potrat. Co dál? Můžeš odjet do porodnice, tam tě ale nejspíš čeká kyretáž (výškrab) dělohy. To nechci, odpovídá, nedovedu si představit teď někam jet. Nebo můžeš zůstat doma a dál se nech vést, tělo dobře ví, co dělá a v prvním trimestru jsou potraty velice bezpečné. Do porodnice nechce a tak ji podporuji v tom, aby zůstala doma.

Ještě před pár lety jsem žila v domnění, že spontánní potrat je něco strašně nebezpečného, u čeho hrozí obrovské krvácení u kterého žena může zemřít… Věděla jsem, že samovolný potrat potká v prvním měsíci těhotenství téměř 2/3 žen aniž by si toho vůbec všimly. Prostě se jim jen zpozdí menstruace. Ale až na semináří s německou porodní asistentkou Barbarou Kosfeld jsem se dozvěděla, že později v průběhu prvního trimestru, když dojde k potratu, tělo velmi dobře ví, jak s touto situací naložit a není to žádná život ohrožující situace.

Je to přirozený výběr, je to ochrana…

V této fázi těhotenství se miminko – plod potrácí jako celé plodové vejce, tedy odloučí se dohromady zárodek miminka a všechny plodové obaly a zárodek placenty. Pokud potrácí žena koncem prvního trimestru tzn. kolem 8-12 týdne těhotenství, potrat probíhá jako takový malý porod, respektive připomíná to porod placenty. Objeví se krvácení a kontrakce, některé ženy je popisují jako velmi silné, někdy dokonce silnější než porodní stahy jiné je vnímají jako menstruační pobolívání v podbřišku. A po čase se plodové vejce posune z dělohy do porodních cest, žena může ucítit tlak na konečník jako by se jí chtělo na velkou, jak plodové vejce prochází vaginou a pak vyjde celé ven. Měří cca 5 – 10 cm a je oválného tvaru. Barvu má červenošedou a konzistenci podobnou mateřské straně placenty. Poté žena ještě nějakou dobu mírně krvácí, jak se děloha čistí, jako v šestinedělí, většinou během několika týdnů přijde menstruace a to znamená, že je děloha připravená přijmout další dítě…

Kamarádka měla u sebe známou a tak jsme se dohodly, že kdyby něco potřebovaly, tak zavolají a nebo dají vědět až miminko vyjde ven. Za pár hodin si znovu voláme. Kamarádka říká, že chvilku po našem prvním telefonátu si sedla na záchod a plodové vejce vyšlo ven, že mi vlastně volala v nejhorším a pak už to šlo rychle. Z jejího hlasu je znát euforie. Vypráví o svém zážitku jako o něčem úžasném, jako o porodu, který zvládla vlastní silou, cítí se posílená, spokojená. Ví, co všechno její tělo zvládne. Může mu důvěřovat. Zvládne i setkání se smrtí. Snad jako by se za to měla stydět říká, že se cítí úžasně, že je strašně šťastná… Ano, je v euforii. To je v pořádku. Právě porodila. Fungují zde stejné hormony. Oxytocin, endorfiny… Je v poporodním hormonálně nabitém stavu, kdy má žena pocit blaženost, pocit, že zvládne cokoli…

Vzpomínám na svůj vlastní potrat před několika lety. To jsem ještě zdaleka něvěděla tolik, co dnes a přesto přes obecně proklamované tvrzení, že potrat je životu nebezpečná záležitost, při které může žena zemřít, jsem se nevydala do porodnice a čekala až dítě vyjde ven samo. Měla jsem tzv. zamlklé těhotenství, miminku přestalo bít srdíčko. Bylo takhle v mém těle několik týdnů, než jsem to zjistila a já pak ještě přes dva týdny s vědomím že mám v břiše mrtvé dítě čekala až vyjde ven… A vyšlo. A bylo to intenzivní jako porod. Měla jsem kontrakce a krvácela jsem jako při silné menstruaci a pak jsem měla pocit nutkání na tlačeni a pak jsem porodila ten malý kousíček tkání, který byl mým mrtvým miminkem. A byla jsem v euforii. Páni, moje tělo to zvládlo, jsem úžasná. Porodila jsem úplně sama. Nic jsem o tom nevěděla, nikdy jsem se o tom ve škole neučila, všechny ženy, které potratí se dnes posílají na výškrab dělohy. Ale tělo si s tím umí naprosto hladce poradit samo… Ano bolelo to, ano plakala jsem a měla vztek, že těhotenství nevyšlo a zároveň jsem měla obrovskou pokoru před tím, že vše se děje tak, jak má, že se nemusím o nic starat, že to běží samo bez ohledu na mou vůli…

A tak myslím na ty ženy, které jsou při potratu odeslány do porodnice, uspí je, vyjmou jim dítě z dělohy a pak se vzbudí prázdné… Slyšela jsem těch příběhů už dost. A vždy se znovu a znovu opakuje pocit prázdnoty poté, co se žena vzbudila, pocit, že s jejím tělem, je zacházeno jako s kusem masa, pocit, že neměla dost času, aby tu zprávu zpracovala, že to vše v nemocnici šlo tak rychle, pocit, že její miminko leží někde v nemocničním odpadu, že neměla čas se s ním rozloučit… Pocit prázdna zas a zas. Když to srovnám s pocitem euforie, který jsem po normálním potratu zažila já i moje kamarádka i jiné ženy, se kterými jsem měla možnost se o tom bavit, nutně mě to vede k otázce o co vše se nemocničním řešením potratu obíráme. Nenecháme miminko odejít v jeho čase, v čase kdy je děloha i žena připravená, nejsme vědomě při tom, když opouští naše tělo, nepracují všechny porodní hormony, které tělo pro tuto situaci potřebuje, necháme si poškrábat – poranit dělohu ostrými nástroji, nezažijeme poporodní euforii, která k tomu patří, poraněná děloha se pak dlouho hojí. A dlouho se hojí i poraněné ženství… Když si vzpomenu na to, jak jsem se s potratem vyrovnávala, dodnes jsem překvapená jak to bylo samozřejmé a snadné. Miminko odešlo, já tu bolest prožila, když odcházelo z mého těla, pak jsem ho vzala do rukou a rozloučila se, zakopala ho pod jabloň, s mým mužem a starší dcerkou ho uctila rituálem rozloučení… A jdu dál, zas o mnoho silnější. Ačkoli to může znít divně, dodnes na tuhle událost ráda vzpomínám, ráda o ní mluvím.

Smrt patří k životu a můžeme ji prožít krásně. Příroda nás na vyrovnání se s potratem vybavila dávkou porodních hormonů, díky kterým po přirozeném potratu zažíváme euforii, stav blaženosti a smíření. Škoda, že se tohle ženám neříká.

Proč jsou dnes téměř všechny ženy automaticky posílány na výškrab dělohy? Proč tak málo věříme našim tělům? Proč nevěříme, že naše tělo ví co dělá, že je na situace porodu i potratu vybaveno stejně dobře jako na dýchání či trávení? Proč se ženám neříká, že přirozený potrat je pro ně mnohem bezpečnější a šetrnější než potrat chirurgický a to jak fyzicky tak psychicky? Proč nemyslíme na to, že tělo a duše jsou propojené a nechámeli si hrubou silou zasahovat do těla dotkne se to i duše? Na samovolný potrat se nemusíme dívat jako na poruchu, ale jako na adaptační mechanismus, na moudrost našeho těla, které pozná, které miminko nemá šanci vyrůst, které nemůžeme do svého života přijmout…

Víte že po chirurgickém potratu zůstává 10-15% žen neplodných? Víte, že po chirurgickém potratu byste 3-6 měsíců neměla otěhotnět, aby se děloha po zákroku zahojila? Víte, že po spontánní přirozeném potratu děloha není poraněná? Víte, že po chirurgickém potratu se zvyšuje riziko problémů s placentou v dalším těhotenství? Víte jak dlouho trvá než žena zpracuje zážitek z chirurgického potratu a než se se ztrátou dítěte vyrovná? Proč se tak moc bojíme smrti, že máme pocit, že patří jedině do rukou lékařů, že se jí sami bojíme přiblížit, podívat do tváře, přijmout do života, proč před ní raději zavřeme oči, otočíme se zády a odevzdáváme svou zodpovědnost a tím si bereme možnost prožít hraniční zážitky jako je zrození či smrt zdravě?

Přála bych všem ženám, aby měly možnost v situaci spontánního potratu, rozhodnout se, kterou cestou chtějí jít, zda chtějí odchod miminka prožít a rozloučit se a nebo se chtějí nechat uspat a probudit se až bude dítě pryč, aby měly pro toto své rozhodnutí dostatek informací a podporu ať už bude jakékoliv. Je to přeci jejich zodpovednost, jejich tělo, jejich život a budou to jejich vzpomínky…