Jak si s dětmi užíváme společný čas

Přiznám se rovnou na začátek. Fakt mě nebaví si s dětmi hrát. Představa odpoledne stráveného hrou s barbínkama nebo legem mi nahání hrůzu. Čas s dětmi je pro mě cenný a krásný, když ho prožijeme v tom, co nás těší všechny. Bez přetvářky a tajného koukání na hodinky a myšlenek zabíhajících k tomu, co bych mohla dělat jiného zábavnějšího. Dřív jsem to zkoušela, protože jsem si myslela, že dobrá máma se pozná tak, že si s dětmi hraje. Ale nešlo mi to. A tak si s dětmi nehraju. Nepřetvařuju se. Narovinu jim říkám, tohle dělat nebudu to mě nebaví. Děti to stejně vycítí. Vlastně si myslím, že to není vůbec zábava hrát si s mámou, kterou to nebaví. A tak mé děti vědí, že je v pořádku říct, tohle dělat nechci. Vědí, že nemusí dělat něco jen proto, že by se to mělo, nebo že tím druhého potěším, i když mě to netěší… Vnímám to jako úctu k nim, že nedělám oběti, že čas, který spolu trávíme je skutečně žitý v radosti. Že jsem skutečně přítomná naplno a užívám si to.

Tady je několik typů na naše oblíbené společné aktivity:

Smoothie

Určitě to znáte, děti děsně rády dělají různé čarodějné lektvary. Nasypou tam, co kde posbírají, rozdrtí různé bobule a kytky… A ještě raději mají, když to pak maminka vypije. Nebo aspoň ochutná. A to je ten háček, dělat že to maminka pije „jako“ to děti rychle prokouknou a není to žádná legrace. A opravdu pít směs rozdrcených pampelišek, hlíny, vody z okapu a nedojezeného banánu, ač je to podáváno největší láskou, děkuju nechci. A pak to přišlo. Naučili jsme se dělat smoothie. Každý den jiný recept, nekonečné množství možností a kombinací. Děti to děsně baví, objevovat nové ingredience (proč by se nedal přidat třeba kokos) ochutnávat, dávat jim názvy (například: Rozárčino jahodové pohlazení, Výživná bažina (to když tam přidáte mladý ječmen), Sluneční paprsek a pod…) A já si libuju, že je to – hurá hurá – jedlé. A co víc ještě zdravé! No není to přímo šalamounksé řešení lektvarového problému? Stačí obyčejný tyčový myxér a už to frčí…

Zjistili jsme, že se dá míchat nejen ovoce a zelenina, ale dají se přidat oříšky, semínka, koření (vanilka, skořice, kardamom, chilly…), bylinky, divoké rostliny (když na to příjde klidně i ty pampelišky a sedmikrásky ovšem v rozumné míře), sušené ovoce, obilná mléka a různá sladidla a slady jako javorový sirup, melasa…

Ruční práce

Jo, musím se trochu pochlubit, moje devítiletí dcera raději vyšívá, než hraje hry na počítači. Občas spolu sedíme a já pletu ponožky a ona šálu, klábosíme a roste nám to pod rukama a je to děsně príma společný čas. Pravda Damiána tohle moc nebere, ačkoli nedávno se nechal slyšet, že by se přeci jen chtěl naučit aspoň háčkovat řetízek 🙂

Mám zkušenost že děti už ve věku první třídy zvládnou plést, háčkovat i vyšívat. Vybavení je poměrně levné, navíc se občas dá i dědit po babičkách. A hřeje mě pocit, že krom toho, že je dítě na sebe hrdé, že má vlastnoručně pletený nákrčník si ještě díky této činnosti posiluje propojení mezi hemisférami a jemnou motoriku. No není to úžasné?

Společné čtení a chození do knihovny

Mám štěstí, že mé děti už jsou ve věku, kdy je baví knížky, které baví i mě. Čteme skoro každý večer a já si to moc užívám, je to taková příjemná nostalgie vracet se ke knížkám jako je Petr Pan, Malý princ, Medvídek Pů, Paní Láryfáry, Škola Malého stromu, Děti z Bullerbynu a tak…

Navíc jsme před nedávnem začali společně chodit do knihovny. Je to vždycky takové dobrodružství. Těšíme se co si půjčíme, hlídáme termín, kdy knížky musíme vrátit, plánujeme kolik kapitol za jak dlouho máme přečíst, aby nám to vyšlo. Děláme seznamy co si půjčíme a pak knížky vyhledáváme v plných regálech podle abecedy a necháváme se unést tím co na nás v knihovně vykoukne v oddělení novinek. Paráda.

Jsme kavárenští povaleči

Jsem kavárenský typ a moc ráda chodím do kavárny s dětmi. Občas chodím jen s Rozárkou, protože nás někdy baví být jen spolu bez kluků. Jsme pak jak dvě dámičky, papáme dortíčky a já kafíčko bez kofeinu a Rotárka horkou čokoládu. Povídáme si a plánujeme, že tak spolu budeme chodit na kafíčko i až Rozárka vyroste.

Pečeme spolu

A taky vaříme. Prostě zkrátka nás baví kralovat v kuchyni. Od mala se děti rády účastní mnoha kuchyňských prací, od různého krájení, umývání, vážení, míchání a samozřejmě ochutnávání. Zažijeme u toho spoustu legrace. Občas si sedneme před troubu a sledujeme jak se něco peče, třeba bábovka. Sedíme jak před televizí a sledujeme jak se těsto pomalu zvedá, je to děsně meditativní a zároveň dobrodružné. Skoro bych řekla že je to na té bábovce poznat když jí takhle fandíme.

Ještě bych k tomu dodala, že od malinka děti nechávám pracovat s ostrými noži, struhátky a prostě s opravdovými nástroji, věřím, že není v jejich zájmu si ublížit, a že to dobře cítí. Myslím, že z této důvěry mají dobrý pocit. Že je baví ta opravdovost.

Masáže a mazlení

Celá rodina jsme hodně kontaktní, rádi trávíme čas válením se v posteli, mazlením a masážemi. Někdy chtějí děti jen tak drbkat na zádech, někdy jen hladit ve vlasech. A někdy se masírujeme. Mícháme si k tomu vlastní voňavé masážní směsi z aroma olejů, což je taky príma zábava. Někdy masíruju já děti, někdy děti mě. Obojí je fajn 🙂 Rozárka vymýšlí různé názvy masážních pohybů, třeba Delfíni, kniha, bouře a podobně. Můžu si pak vybírat skoro jako z jídelního lístku, jakou masáž chci… Myslím, že je dobře, že se před sebou nestydíme a býváme často nazí.

Praní se

Tohle je aktivita především našeho tatínka. Jak říká Damián: „Maminky jsou na mazlení, tatínci na praní“. Děti to děsně baví různě se kočkovat, prát, šermovat a podobně. Je to vlastně něco mezi mazlením a sportem. Učí se tak znát hranice, co je ještě legrace a co ne, co si můžu dovolit a co už je pro druhé opravdu bolestivé a není dobré to dělat.

Povídáme si

Moc mě teší si s dětmi povídat.Baví mě jejich různé teorie, nápady. Baví mě jejich otázky a společné hledání odpovědí, diskutování. Baví mě respekt, který k sobě máme, že víme, že spolu nemusíme vždycky souhlasit a nic to nemění na tom, že se máme rádi. Nejlepší je to většinou před usnutím, když se zhasne a já ležím u dětí v posteli a špitáme si.

Malé rituály

Mám ráda dětskou spiritualitu, jak je naprosto nenucená, jak tam prostě je. Občas se spolu modlíme, jen tak jak nás napadne, nejsme v žádné církvi. Prostě jen spolu nahlas vyjádříme vděčnost a přání. Občas se modlíme za někoho, když cítíme, že to tak je správné, třeba za babičku, aby jí dobře dopadla operace. Myslím, že dětská slova, myšlenky, přání, ve své čistotě, mají velkou moc. Přeju si, aby tohle mé děti věděly, že myšlenky mají velkou moc…

Náš rok je protkán občasnými malými rituálky. Na nový rok si píšeme předsevzetí a přání co bychom rádi v novém roce prožili a pak si to napřesrok čteme. Sledujeme dráhu slunce a ve významné dny se scházíme s přáteli u ohně a oslavujeme slunovraty a rovnodennosti… Když máme před dovolenou, jdeme společně do lesa a když najdeme nějaké místo, kde cítíme, že tu určitě žují víli, tak jim tam dáme dárečky, co jsme přinesli. Třeba nějaký kamínek, kytičku co jsme posbírali cestou, uděláme malý oltářík a prosíme, aby nás dobří duchové lesa ochraňovali…

Tančíme a zpíváme

Občas si pustíme nějakou hezkou hudbu a prostě si tančíme po bytě. Rozárka se pro tuto příležitost ráda strojí a já jí ráda češu nevšední účesy. Taky zpíváme, hlavně když jedeme autem a nudíme se, to nám pak cesta rychle ubíhá, obzvlášť nás baví moravské lidovky. Máme své oblíbené.

Hrajeme si se slovy

Hodně nás baví různé vymýšlení příběhů, hádanek apod. Rozárka taky ráda vyrábí knihy, píše příběhy a ilustruje je a já jsem vždycky dojatá, když je čtu. Damián by taky chtěl, ale ještě neumí psát a tak musí jedině někomu diktovat. Ilustrovat umí krásně sám.

Milujeme les

Moc rádi chodíme do lesa. Teda dětem se nikdy nechce. A pak se jim zase nikdy nechce zpátky domů. Většinou nemáme nějaký konkrátní cíl, žádný pravý výlet. Prostě nás baví jen tak se toulat a žít v lese. Sbíráme byliny a bobule. Někdy je hned jíme. Stavíme domečky pro skřítky, lezeme po stromech a někdy jen tak sedíme a nasloucháme zvukům. Baví nás chodit bosky. Občas si leháme do mechu a díváme se jak světlo prosvítá skrze listy. Štěstí je, když je v lese ještě ke všemu potok, to je děsně príma, děti zabaví na hodiny a hodniny.

Zahrádka

Taky moc rádi zahradničíme. Je to úžasná magie, sledovat, jak člověk zasadí semínko. A pak se čas od času vrací a sleduje zda už proráží půdou, zda vystrkuje lístečky a roste výš a výš… Úplně nejlepší je pak sklízení úrody. To jde často rovnou z ruky do pusy. Někdy uděláme hostinu z toho, co jsme vypěstovali, a máme zvláštně slavnostní pocit, že to jídlo jsme sledovali od semínka, že vyrostlo i díky našemu přičinění úplně bez chemie…

Psaní občasného deníku

Občas když děti řeknou něco super vtipného nebo zažujeme něco nezvyklého nebo silného, tak si to zapisujeme do takového našeho sešitku. A pak zase jindy si to čteme a vzpomínáme. Máme tak třeba zapsaná první slova dětí a různé jejich pokroky a radosti. Děti si rády nechávajíjí číst o svých porodech i jiných událostech…

Tak takhle to máme. 🙂