Jak se vyvíjí péče v porodnicích a na co je stále potřeba dát si pozor

Necenzurovaná verze rozhovoru pro časopis Maminka:

Stále je hodně věcí, o které si ženy v porodnicích musí říkat, a nejsou rutinou – například bonding. Jak byste to okomentovala a co byste ženám poradila? Jak si o věci říkat, aby byla komunikace vzájemně příjemná?

Předně bych chtěla zdůraznit, že mezi porodnicemi v České republice je mnohdy skutečně obrovský rozdíl. Jednak v tom, co u nich je a není rutinou, a také v tom, jak snadné je domluvit se, pokud si žena přeje něco jinak, než je v dané porodnici běžně zvykem.

Takže moje doporučení číslo jedna je zkrátka dobře si vybrat místo, kde přivedete své dítě na svět.

Je z mého pohledu určitě rozumnější jet do trochu vzdálenější porodnice, kde postupují podle nejnovějších vědeckých poznatků a doporučení, než jet do nejbližší porodnice, kde je péče stále jak v 80. letech minulého století.

Z mého pohledu je smutné, že velmi často na porodních sálech i oddělení šestinedělí přetrvávají praktiky, které již mnoho desetiletí výzkumy hodnotí jako neefektivní nebo dokonce škodlivé (například rutinní doporučování polohy vleže na zádech při porodu, preventivní nastřižení hráze, řízené tlačení, předčasné přestřižení pupečníku novorozence a další). Zároveň je na některých pracovištích problém zavádět do praxe nová doporučení vyplývající ze současných poznatků vědy.

Přijde mi škoda, když se ženy musí domáhat toho, co by mělo být naprosto běžné, to co výzkumy potvrzují jako bezpečné a šetrné (volný pohyb při porodu a měření tepu miminka přenosnými přístroji, které neomezují matku v pohybu, vybrat si polohu pro porod, chránit hráz teplými obklady, využívat možnost porodu do vody a dalších nefarmakologických metod pro tišení bolesti, odložit přestřižení pupečníku až po jeho úplném dotepání, nerušený bonding s miminkem a časné nenucené zahájení kojení a další).

Vnímám jako velice důležité předem se informovat, jaká péče je v porodnici běžně poskytována (super tipy najdete třeba v mém e-booku Jak napsat porodní plán), jaké jsou výhody nebo rizika daných postupů. A hlavně vědět, že nic není povinné a vše, co se při porodu děje, může být provedeno pouze se souhlasem ženy. Žena má kdykoli právo cokoli odmítnout. Velmi doporučuji před porodem absolvovat nějaký kvalitní předporodní kurz nezávislý na porodnici, aby se rodiče dozvěděli objektivní informace. Na základě nich je dobré sepsat porodní plán, a ten jet předem do porodnice prodiskutovat. Každá žena bude mít o porodu jiné představy a jiné potřeby a je to tak v pořádku.

Při samotném porodu by už žena ideálně neměla nic řešit.

Cokoli ženu ruší, porod brzdí.

Při porodu už bych nediskutovala. Ideální je mít sebou v porodnici někoho (například partnera), kdo komunikaci s personálem zprostředkuje.

Myslím, že v situacích, kdy je potřeba se na něčem dohodnout, nejlépe funguje klidná nenásilná komunikace. S respektem k sobě i druhým, neútočně ale pevně trvat na svém. Mluvit o tom, co konkrétně žena potřebuje nebo jak si představujete péči o miminko. Klidně opakovat to samé. Například: „Moje žena potřebuje při kontrakci úplné ticho. Prosím, počkejte s vaší otázkou až po kontrakci“ nebo „Chceme přestřihnout pupečník až úplně dotepe a zbělá.“ „Ne, děkujeme, opravdu chceme počkat až pupečník dotepe“… atd.

Ženy se často bojí, že když nebudou dělat vše tak, jak řekne personál v porodnici, tak na ně zdravotníci budou zlí, a dají jim to – jak se tak říká – sežrat. Myslím si ale že rozhodně: 

Není rozumné nechat na sobě provádět něco, co nechci, jen proto, abych ostatní nenaštvala.

Zaprvé jsou to profesionálové, jsou tam pro vás a naštvat by se neměli. Zkuste to vnímat takto: Když jim řeknete, co si přejete, pomůžete zdravotníkům, aby o vás mohli lépe pečovat. A to za to stojí. A za druhé, i kdyby si o vás v duchu mysleli svoje, tak ať si to myslí. Oni na váš porod druhý den zapomenou, vy si ho budete pamatovat celý život. To, jak porod prožijete, ovlivní váš život i života vašeho miminka. Stojí za to prožít ho tak, jak potřebujete, a ne tak, jak diktuje někdo, kdo vás vůbec nezná.

Podle průzkumu se stále nejčastěji rodí vleže. Proč to tak je? Vyžadují jiné polohy nějakou speciální přípravu? Nerodí ženy vleže proto, že jim to někdo řekne spíš, než že by to tak cítily?

Moje zkušenost je taková, že pokud žena ví, že vleže rodit nemusí, a nenechá se na porodní postel vmanipulovat, tak téměř ve všech porodnicích může nakonec rodit, jak potřebuje. Ale musí si za tím stát, a to může být ve chvíli porodu těžké a zbytečně vyčerpávající. Když žena neví, co chce, tak velmi pravděpodobně skončí na porodním lůžku, protože to je prostě rutina. Takhle se to dělá a zatím málokdo ženám aktivně nabízí něco jiného. Myslím, že potřeba zdravotníků dotlačit ženu do lehu je daná praxí, na kterou byli léta zvyklí. Když jsem například studovala na porodní asistentku, tak jsem v rámci praxe nikdy neviděla jedinou jednu ženu rodit jinak, než vleže na zádech. Je celkem pochopitelné, že když se to člověk ve škole nenaučí a na praxi to nevidí, tak pak z toho může mít obavy. Ve skutečnosti porod v jakékoli jiné poloze nepotřebuje žádnou speciální přípravu. Vlastně to chce jen mít ruce poblíž a čekat až miminko samo vyklouzne a pak ho chytit. Je to snadné. Ale chápu, že když to člověk nikdy neviděl, tak se toho může zprvu obávat. Další věc je, že když je žena vleže/polosedě, tak je prostě v submisivní pozici, lépe se na ní vykonávají jakékoli zákroky. V jiné poloze neuděláte Kristellerovu expresi, špatně se dělá nástřih a tak dále…

Věřím ale tomu, že čím více žen porodí v jiných polohách a čím více zdravotníků na vlastní oči uvidí, že na tom nic není, tím snáze se to stane normou, a ženy se už nebudou muset dohadovat.

V porodnicích je stále běžný klystýr a řízené tlačení, to ženy zažívají častěji, než porodnice přiznají. Co tomu říkáte? A jak by to mělo ideálně být?

Ideál může být pro každou ženu jinde, takže ideál pro mě jako porodní asistentku je dobrá komunikace se ženami, o které pečuji, tak, abych každé mohla vyjít vstříc a šetrně a bezpečně ji porodem provést. Klystýr může pro malé procento žen mít určité benefity. Nikdy bych ho ale nedávala rutinně každé a nikdy ne pokud nechce, pokud z toho nemá dobrý pocit, nebo se toho bojí, protože tím jí porod zabrzdím. Žena by se u porodu neměla bát, nemělo by ji nic zbytečně vyrušovat a stresovat. Klystýr pro mnoho žen stresem je. Řízené tlačení opět pro určité malé procento žen a jejich miminek v určitých jasně daných krizových situacích může pomoci. Ale u běžného porodu nemá svoje místo.

S ohledem na to, aby žena ani miminko nebyli poraněni, je potřeba, aby bylo tlačení šetrné, jemné.

Čím urputněji žena tlačí, tím větší rizika tam jsou pro ni a hlavně pro dítě. V našich porodnicích je často jediným cílem, aby byl porod co nejrychleji hotový. Ale tento přístup ve skutečnosti vůbec není bezpečný, naopak.

Nejvíce komplikací nastává proto, že se na porod spěchá.

Takže doporučuji nespěchat, dát porodu čas, tlačit až když žena cítí, že potřebuje tlačit (je to podobný pocit, jako když se člověku chce na velkou), ne dříve. Zvlášť u prvních porodů může tlačící fáze trvat opravdu dlouho, není to jako ve filmech, kde se dvakrát zatlačí a miminko je venku. Je dobré mít realistické očekávání, a to u prvorodičky může být klidně hodinu i více hodin tlačení.

Kde vidíte porodnictví v budoucnu? Co všechno budou muset porodnice dále měnit?

Já ho vidím někde tam, kde je nyní ve vyspělých zemích na západ od nás. Myslím, že tam pomalinku začínáme směřovat. To znamená, že nás konečně začnou zajímat nejen čísla novorozenecké úmrtnosti, ale také kvalita poskytované péče. Že se k ženám a jejich partnerům bude přistupovat jako ke klientům, a zdravotní služby budou poskytovány skutečně jako služby, a ne jako šikana matek. Pardon za tu ostrou mluvu, ale bohužel se stále příliš často setkávám s porodními příběhy, ze kterých zůstává rozum stát a člověk má co dělat, aby se nerozplakal vzteky, jak je něco takového ještě v 21. století možné.

Změnit se bude muset především smýšlení mnoha zdravotníků. Budeme muset pochopit, že my jsme tu pro ty ženy a jejich děti, a ne ony pro nás. Že my máme sloužit jim a dělat vše pro to, aby byl pro ně porod pozitivní bezpečnou zkušeností – tohle je naše práce, ne slepě pořád dokola u každé ženy jet podle tabulek a doporučení z minulého století. Budeme se muset naučit respektovat odlišné postoje a přání žen a jejich partnerů. Budeme se muset naučit učit se novým poznatkům vědy a zapojovat je do praxe. Budeme se muset naučit přiznat chybu, nebo to, že někdy nevíme, nebo jsme třeba v minulosti něco nedělali dobře a nyní se učíme dělat to lépe. No a pokud chcete vyjmenovat konkrétní kroky, pak bych na seznam napsala – naučit se respektující klidné nenásilné komunikaci, podporovat ženy v tom, aby hledaly, co jim dělá dobře, aby se hýbaly, odpočívaly podle svých potřeb, aby vnímaly své tělo, aby si z porodu odnášely pocit, že to zvládly, a jejich tělo a miminko jsou úžasné. Ne že byly „odrozeny“ a jsou neschopné a bez pomoci by neporodily. To obnáší nechat je vybrat si, co jim pomáhá, v jaké poloze chtějí rodit, jak se chtějí vítat s miminkem, zda chtějí léky nebo ne, zda chtějí porod urychlovat nebo ne, zda chtějí porod vyvolávat nebo ne… vše by mělo být na dohodě a ne jako příkaz.

Ideální péče bude prostě pro každou ženu jiná.

A to mě jako porodní asistentku baví, že to nikdy nebude rutina, že s každou ženou zažiju něco nového, že s každou budeme hledat, co zrovna jí a jejímu miminku vyhovuje a pomáhá, tohle je pro mě nejlepší prevence vyhoření 🙂

Tři nejdůležitější porodnické postupy, nad kterými bych se každopádně zamyslela jsou: vyhnout se zbytečnému nástřihu, podpořit bonding a přestřihnout pupečník až po jeho dotepání. Z dlouhodobého hlediska mají obrovský dopad na psychické i fyzické zdraví ženy a dítěte.