Jak (ne)vychovat úzkostné dítě

Jaké výchovné postupy (chyby) mohou vést k tomu, že rodiče vychovají neúspěšné děti, které jsou úzkostné apod.?

Základem úspěšné výchovy je z mého pohledu vazba a respekt. Tedy bezpečný vztah dítěte s rodiči, založený na oboustranné důvěře, zdravých hranicích, respektu k jeho prožívání a smysluplnosti toho, co se děje.

Pokud dítě vyrůstá v podmínkách, které jsou nejasné – nejsou dobře komunikovány hranice, to co se v rodině děje dítěti nedává smysl (hádky mezi rodiči, velké emoce dospěláků kolem, tabu…),nebo rodiče používají nerespektující či zahanbující výchovné postupy (fyzické tresty, nadávky, kritika, nepochopení), dítěti se nevyvine zdravý vztah sama k sobě – jeho sebevědomí bude pokřivené, dítě bude úzkostné, agresivní, nepřizpůsobivé, nezdravě závislé…

Základem dobré výchovy je dobrá komunikace. To ale může být náročné, protože tomu nás rodiče většinou nikdo neučil (sami jsme vyrostli v podmínkách, které byly často dost nerespektující). Ráda říkám, že ve výchově je potřeba myslet víc srdcem než hlavou. To znamená opravdu dítě a jeho potřeby vnímat, snažit se mu porozumět, mít skutečný zájem o jeho svět… A přijmout, že je možná jiné než bych chtěla. Neplnit si skrze dítě své sny, ale nechat mu prostor být samo sebou.

Proč je pro děti důležitá nezávislost a možnost svobodně se rozhodovat?

Ve skutečnosti je to tak, že aby mohlo dítě být zdravě nezávislé, potřebuje nejdřív být zdravě závislé. První roky života je nesmírně důležité budovat citovou vazbu s dítětem, důvěru v jeho dospěláky. A pak později v pubertě, díky tomu, že má dítě naplněné potřeby bezpečné vazby, může experimentovat a zkoumat svět a vztahy s dalšími lidmi bezpečně, protože ví, že má rodiče, se kterými si může promluvit, když tápe, kteří za ním stojí a jsou mu bezpečným přístavem, kam se může vrátit…

Křičení, nadávky, urážky – jak moc můžou poškodit děti a jejich budoucí „úspěch“ v životě?

To, jak s námi mluví rodiče se stane naším vnitřním hlasem – způsobem, jak nakonec mluvíme sami se sebou. To, jak se k nám chovají rodiče se stává základem toho, jak se vztahujeme (jaký máme vztah) sami se sebou. Když jsou k nám rodiče hrubí, budeme nakonec hrubí sami k sobě a s tím se nám bude těžko žít. Vlastně pak budeme sami sobě v životě podrážet nohy a s takovým přístupem je těžké uspět.

Proč vadí i přehnaná starostlivost – rodiče „s vrtulí“, proč vadí neustálá kontrola?

Cílem výchovy je vychovat samostatného jedince. Nemůžeme očekávat, že když budeme dělat vše za dítě, „usnadňovat“ mu život jak to jen jde a chránit ho před všemi výzvami, nakonec z něj bude samostatný člověk. Naopak, dítě ze všeho nejvíc potřebuje cítit, že v něj věřím, že mu fandím, že to dokáže samo. Potřebuje cítit moji důvěru a zároveň prostor pro dělání chyb. To abych za jeho snahou, která mu třeba nevyšla, viděla spíš tu snahu než to, že to nevyšlo. Abych na jeho „chyby“ reagovala nikoli výčitkami, ale podporovala ho v tom ať samo zkusí najít řešení, jak situaci napravit. Role rodiče je průvodce ne sluha. Dítě potřebuje, abych pomáhala rozvíjet jeho kompetence (a tím i jeho sebevědomí – ten pocit „dokážu to“). Když dělám věci za dítě, tak ho ve výsledku znekompetentňuji.

Autoritářská výchova a tlak na výkon a výsledek (proč to nebylo jednička? Proč dvojka?) proč zákazy a příkazy nejsou ideální?

Za prvé, je vědecky dokázáno, že lidská schopnost učit se a vyvíjet je extrémně snížená, když člověk v tomto případě dítě zažívá strach. Za druhé je dokázáno, že autoritářská výchova, příkazy a tresty vedou k rozvoji vnější motivace nikoliv vnitřní. My ale do života potřebujeme mít právě vnitřní motivaci – autentickou chuť něco dělat, protože to dítěti přijde důležité, přínosné nebo zajímavé. To podporuje kreativitu a rozvoj. Autoritářská výchova založená na strachu ze selhání ve skutečnosti ničí potenciál dítěte. Aby se mohlo rozvíjet, potřebuje mít možnost dělat chyby. A být přijímané takové jaké je se vším všudy i tím, co mu nejde. Vnější motivace živená strachem nevede k dlouhodobým pozitivním výsledkům. Je velký rozdíl, když dítě něco dělá proto, že se bojí trestu než když to dělá proto, že chápe, že je to správné samo o sobě. Odměny fungují velmi podobně.

Abychom mohli být dobrými rodiči a vychovávat zdravé a sebevědomé děti, potřebujeme mít zdravý vztah sami k sobě. To je možná největší výzva rodičovství.

– Odpovědi na otázky redaktorky časopisu Vlasta