Mají to matky v dnešní době těžší než dříve?

Je podle vás na dnešní ženy, respektive matky vyvíjen větší tlak než dříve?  V jakém směru? Je to skutečnost, nebo jen vděčné téma? Co se od nich očekává?

Ano, v mnoha ohledech je na matky kladen tlak, který dříve neznaly. Vzhledem k velkému rozvoji poznatků v oblasti vývojové psychologie, péče o zdraví, výchovy a současně rozmachu sociálních sítí, jsou současné ženy matky doslova bombardovány obrazy ideálního mateřství a s tím souvisejícími nároky na to, jak by měly o své děti pečovat a vychovávat je. Zároveň ve společnosti mizí tradiční opory – především se masivně ztrácí aktivní role prarodičů a širší rodiny a vzrůstá strach o děti, který zásadním způsobem ovlivňuje jejich samostatnost a vlastní iniciativu například v oblasti trávení času mimo školu – ještě v mé generaci bylo běžné, že jsme jako děti po škole běhaly celé odpoledne venku, hráli rolové hry třeba na piráty, kosmonauty, na maminky, na princezny… Děti se zabavily mezi sebou a rodiče o nich nevěděly, to už dnes ve velkých městech téměř neexistuje. Tím vzrůstá nárok na to aby, se matka stala animátorem vymýšlejícím dítěti zábavu… Roli matky zároveň nelze oddělit od ostatních rolí, které žena ve svém životě zastává – roli partnerky, sexuálně aktivní bytosti, kamarádky, zaměstnankyně – ty také přináší své nároky, ženy cítí potřebu realizovat se i mimo rodinu a někdy je velmi těžké skloubit realizaci svého nadání a talentů s péčí o rodinu. To vytváří tlak a vnitřní konflikt.

Gordon Neufeld vývojový psycholog uvádí, že pro uspokojení potřeb jednoho dítěte je potřeba 2,5 dospělých osob. Pokud žena má dvě děti, pak vlastně dělá práci za 5 lidí, což prostě není možné zvládnout, takže je předem odsouzena k neúspěchu a pocitům, že permanentně selhává. Většina současných matek, se kterými pracuji jsou na hraně vyhoření, jsou zahaleny do pocitů neustálé nedostatečnosti a zároveň nedocenění. Protože nároky jsou ve své podstatě nesplnitelné. Po současných matkách chceme, aby byly empatické, respektující, uměly optimálně komunikovat a reagovat na emoční potřeby dítěte, regulovat svůj nervový systém aby mohly koregulovat systém dítěte. Chceme, aby se vyznaly ve zdravém životním stylu, od barefoot botiček přes oblečení, drogerii a kosmetiku z netoxických materiálů, bio potraviny a zdravé vaření po ergoterapeutický a monessorri přístup, aby děti adekvátně rozvíjely… A zároveň zapomínáme, že pravděpodobně velkou část toho samy v dětství nedostaly a neměly se to ani kde naučit. To je obrovský problém. Jak dávat něco, co člověk sám nemá a učí se to tak nějak za pochodu? Do toho přičtěme velký spánkový deficit, který provází počátky mateřství, případně porodní trauma… Myslíme si, že matka zvládne víc než člověk a zapomínáme, že matka je jenom člověk, nedokonalá, se svými trápeními, bolestmi z dětství, s nenaplněnými sny a touhou po lásce a pozornosti, které se jí ve skutečnosti tak málo dostává. Ženy matky jsou samy často v obrovském deficitu (energetickém i emočním) a společnost po nich chce, aby nezištně dávaly a byly k dispozici 24/7 a ještě se tvářily, že to je splněný životní sen. Tohle je podle mě jeden z nejhorších dopadů patriarchátu, že společnost vůbec nedoceňuje práci matek. Že očekáváme, že za to nebudou nic chtít, že se mají radovat z toho že můžou být matkou a to jim má stačit. To, co dneska musí zvládnout matka by žádný chlap dobrovolně zadarmo a bez jakéhokoliv byť alespoň verbálního ocenění společností nejspíš nedělal.

Jaké to má dopady? Co ženy prožívají, jak se cítí a co řeší? S čím se trápí?

Dopady jsou obrovské a nejspíš zatím ani nedokážeme dohlédnout jejich skutečné důsledky.

Jednak tato situace ovlivňuje samotné ženy, zároveň dopadá i na jejich děti a v důsledku na celou společnost. Osobně si myslím, že bude přibývat žen, které se rozhodnou nemít děti, právě proto, že nároky jsou tak veliké a oběti, které musí žena učinit, aby jim dostála nevyčíslitelné a to celé má dělat bez adekvátní podpory.

Jak již jsem naznačila, ženy trápí neustátlý pocit, selhání, obrovské téma, které řešíme jsou hranice. Generace současných matek je možná první generací, která si začíná být ve větším měřítku vědoma traumat, která jsou na dětech nevhodnou výchovou páchána a snaží se jim předejít. Málo kdy to ale jde ruku v ruce s uvědoměním, že matky samy byly kdysi dětmi, které byly traumatizované socialistickou výchovou, emočně chladnou, direktivní, nerespektující, znevažující jejich skutečné potřeby atd. Mnohé dnešní matky tedy operují spíše z místa svého traumatu než skutečných potřeb svých dětí. Jejich chování je reakce na jejich vlastní trauma spíše než rekace na jejich dítě a jeho reálné potřeby. A to může přinášet spoustu potíží. Především to, že matky mají pocit, že se extrémně snaží, přesto někde něco nefunguje. Dávají do výchovy a péče o děti strašně moc a děti jim přerůstají přes hlavu, mají deprese, potíže s chováním, soustředěním. A to je pak obrovsky demotivující a může snadno vést k vyhoření. Myslím, že tohle je především téma zdravých hranic. Dnešní děti dostanou od svých matek většinou všechno a přesto chtějí čím dál víc a nikdy nejsou opravdu spokojené a naplněné. Jedno jim totiž chybí a to jsou hranice. To je závažný problém. Protože dobré limity jsou základní vývojou potřebou, bez nich se jedinec nemůže vyvíjet zdravě. Jenže jak někdo jehož hranice byly celý život pošlapávány má umět zdravě nastavit hranice svému dítěti? Takže tohle je číslo jedna kterému se dříve nebo později téměř s každou klientkou věnujeme.

Co jim radíte dělat, aby se ze všeho nesesypaly? Základní tipy

Radím jim, aby k sobě byly laskavé. Aby s takovou něhou a respektem s jakým se snaží přistupovat ke svým dětem přistupovaly k sobě. Aby do svého života zařadili otázku: „Jak se teď cítím a co bych teď potřebovala?“ Aby si dovolily dělat chyby (pokud si nedovolím dělat chyby své dítě paradoxně poškozuju, protože ono potřebuje vidět mámu dělat chyby a co s tím, umět se omluvit, napravit co se nepovedlo… Tohle vše se učí nápodobou.) A taky aby naslouchaly svému vzteku, který je skvělým pomocníkem k tomu poznat, kdy jsou překračovány hranice. Aby svůj vztek nepotlačovaly, ale braly ho jako důležitou zprávu o jejich vnitřním světě, kapacitě a to vše může vést k zdravému nastavování hranic. Jeden z největších darů, který matky mohou dát sobě a zároveň svým dětem je laskavé a pevné NE.

Co je ještě v pořádku (jaké prožívání, pocity)? Kdy už je potřeba vyhledat odbornou pomoc? 

Já bych každé ženě přála, aby měla oporu v mateřství, aby měla někoho s kým může mluvit, radit se, svěřovat, někoho kdo ji bude laskavě chápat a podporovat. V angličtině se tomu říká mothering the mother.

Odpovědi na otázky redaktorky časopisu Heroin

Nezkrácená necenzurovaná verze