Co s pocity viny po porodu?

Ne každá žena si odnáší krásné posilující vzpomínky na porod. Někdy se narození miminka vyvine úplně jinak, než jsme si přáli nebo očekávali. Zvlášť pokud při porodu došlo k situacím, které vedly k zákrokům či oddělení od miminka. V ženě pak ještě dlouho mohou zůstat těžké pocity, jakási pachuť obalující porodní zážitek…

Když se v životě stane něco, co si nepřejeme, když se nepodaří naplnit naše přání nebo očekávání která máme samy od sebe, je přirozené, že náš mozek začně hledat viníka. Často se tato tendence obrátí proti nám samotným. V takové situaci nám může hlavou běžet spousta otázek typu „co by kdyby“, můžeme cítit zklamání, vztek, smutek, bezmoc a spoustu dalších emocí. A také silnou touhu, aby se věci staly jinak, abychom se my zachovaly jinak nebo si jinak vybraly, pokud jsme měly na výběr. 

Otázkou je, zda nám pocity viny mohou přinést něco dobrého nebo jsou jen černou dírou, která zbytečně polyká naši energii.

Obecně si myslím, že pocity viny jsou spíše sebedestruktivní i když je možná jejich smyslem motivovat nás k zamyšlení nad tím co se stalo a k poučení z dané situace, nemá smysl jim podléhat a zbytečně dlouho se jimy zabývat. To se ale lehko řekne, ale mnohem hůře udělá. Své klientky podporuji v přijetí toho, že to, co se stalo, už nejde změnit. To co, ale mají ve svých rukou je, jak s tím naloží teď. Zda se budou sžírat nekonstruktivími pocity sebezavrhování a nebo zda k tomu přistoupí jako k výzvě být k sobě laskavá za každé situace.

Dobré je vědět, že pokud náš mozek „vyrábí“ pocity viny, znamená to, že pro nás daná situace byla velmi důležitá a to, že nedopadla tak, jak jsme si přály v nás způsobilo trauma, zranění. A každé zranění potřebuje dostatek času a správnou podporu, aby se zhojilo.

S pocity viny není potřeba bojovat. Naopak, je dobré si jich prostě všimnout a uznat, že to co se stalo bylo pro mě důležité. Že mi přináší zprávu o tom, že byla pro mě daná situace zraňující a podle toho se zachovat. Tedy pečovat o sebe a dovolit si proces psychického hojení.

Prvním krokem může být uznání toho, že to, co se stalo jsem nechtěla a štve mě to a mrzí. Může pomoci prostě se vypovídat někomu blízkému, u koho víme, že nás přijímá a nehodnotí. Když žena není moc sdílná, může si své myšlenky sepsat. Někdy pomáhá napsat do porodnice zpětnou vazbu, dát najevo, co se mi nelíbilo. Dovolit si být naštvaná, zklamaná… Zapomeňte na myšlenky typu „Mám přece zdravé miminko, oba jsme to přežili, tak na co si vlastně stěžuju.“ Tohle ničemu nepomáhá. Vaše  pocity jsou důležité. A ve 21. století je naprosto v pořádku očekávat od porodu víc než že matka i dítě přežijí. 

Druhým krokem pak může být rozhodnutí, že i přesto, že nyní vidím, že jsem mohla udělat něco jinak, k sobě budu laskavá. V tu chvíli jsem dělala to nejlepší, čeho jsem byla schopná. Je to rozhodnutí už myšlenkami na to, co se stalo sama sebe netrestat. Naopak žena může zkusit hledat, co se v té situaci povedlo, na co je hrdá (ne vždy to jde hned). Zkuste si představit, jak byste mluvila se svou nejlepší kamarádkou, kdyby se jí stalo něco podobného, mluvte tak i k sobě, buďte sama sobě oporou ne katem.

Dalším krokem může být rozhodnutí postavit se k vzniklé situaci nejlépe jak to v ut chvíli jde, hledat cesty, jak si to celé zpříjemnit, udělat více podle svého. Hledat zkrátka možnosti, orientovat se na tady a teď. Například, pokud bylo u porodu potřeba udělat akutní cisařský řez a žena byla v celkové narkóze a přišla tak o první minuty svého miminka, může hned jak to půjde miminko svléknout a dát si je nahé na své tělo. Představit si, že se právě narodilo, že se právě teď seznamují, že mají kolik času potřebují… I rodiče, kteří přišli o miminko mohou období po porodu prožít navzdory všemu smutku jako posilující čas, kdy si dopřáli péči a podporu a to co spolu prožili, je nakonec stmelilo a posunulo.

Pokud jsou pocity viny naprosto sžírající a nejde s nimi hnout, berou ženě sílu tak moc, že je pro ni například těžké starat se dál o miminko, nebo má myšlenky na to, že by raději nebyla… Pak bych doporučila vyhledat odbornou podporu, jakou může být krizová intervence, podpůrná psychoterapie nebo prostě rozhovor se zkušenou porodní asistentkou.