Jak se léčí porodní trauma

Na úvod…Jak byste porodní trauma definovala a co je jeho nejčastější příčinou?

Trauma je jinými slovy zranění. A může být jak fyzické tak i psychické. Porodní trauma pak může být jednak třeba zranění porodních cest vzniklé při porodu, ale také jím mohou být psychické potíže, které žena zažívá v důsledku porodního prožitku. Psychické trauma vzniká jako důsledek traumatické zkušenosti, tedy takového zážitku, který přesahuje naši běžnou zkušenost svou intenzitou či okolnostmi. Většinou je takový zážitek provázen pocity strachu o život svůj nebo svých blízkých (v případě porodu o život miminka nebo v případě muže u porodu strach o život milované ženy a dítěte – takže ano, porodní trauma mohou mít i muži) a nebo pocitem ztráty kontroly nad situací, tím co se děje s mým tělem nebo v případě porodu s mým dítětem. Trauma je spojeno s osobním významem, který situaci přikládáme. Traumatická může být ztráta a to nejenom ve smyslu smrti, ale také ve smyslu ztráty iluzí, víry ve své schopnosti porodit dítě, ztráta důvěry v muže, který ženu z jejího pohledu při porodu neuchránil před nechtěnými zásahy ze strany zdravotníků (např. Nástřihu hráze) apod. …

Předpokládám, že ve své praxi častěji pracujete se ženami, které nějaké porodní trauma prožily, ale chodí za vámi i takové ženy, které se dopředu obávají, že by ho mohly prodělat?

Ano, ve své praxi se setkávám i se ženami, které trauma předjímají. Objevuje se u nich tak zvaná anticipační úzkost. Ta vzniká v důsledku obav, které pramení například z historek, které žena slyšela nebo četla na internetu. Z rodinné porodní historie, kdy se někdy dědí z generace na generaci děsivé historky o tom, jak šílený porod měla prababička… atd. Což jim samozřejmě na komfortu nepřidává. Nejčastěji se ale setkávám se ženami, které se traumatu obávají na základě svých zkušeností se svým prvním porodem. Bojí se znovu otěhotnět a nebo jsou těhotné a chtějí se vyhnout tomu, co se jim stalo minule.

Jak se lze na porod nejlépe připravit, pokud se žena předem obává komplikací? Jak lze s těmito strachy pracovat?

Tady vidím dvě situace, které je dobré oddělit. Ženy se mohou obávat koplikací (třeba proto že o nich četly v médiích) jako například, že bude mít miminko pupeční šňůru kolem krčku a co pak (to je mimochodem mezi námi úplná blbost, protože šňůru kolem krčku má asi každé 3-4 miminko a většinou to vůbec ničemu to nevadí)… Tady pomáhá o tom prostě mluvit s někým kdo opravdu rozumí fyziologii porodu, tomu co je a není normální a bezpečné. Naše představa o porodech (daná právě velmi často vlivem velice zkresleného pohledu médií) je hooodně vzdálená od toho, jak porod ve skutečnosti funguje. Takže pokud se žena bojí něčeho co někde slyšela, pak je dobré tyhle mýty vyvracet a jemně ji směřovat k hledání důvěry v to, že porod ve skutečnosti funguje velice dobře a ke komplikacím dochází velice vyjímečně. Zde mohou pomoci kvalitní knihy, osobně velmi ráda doporučuji Znovuzrozený porod od Michela Odenta a Hypnoporod od Marie Mongan. Skvělý na budování porodního sebevědomí může být dobrý předporodní kurz, tedy nějaký nezávislý objektivní. Velmi příjemné je také mluvit o porodu se ženami, které zažily hezký porod. Číst hezké porodní příběhy. Nebo třeba vidět dobrý film o porodech, zde nejraději doporučuji film Orgasmický porod.

Druhá situace je, když žena prožila trauma a její obavy jsou založeny na reálných zážitcích. Zde už to chce komplexnější a odbornější péči. V takovém případě bych doporučila využít psychologických služeb. Spojit se s terapeutkou či terapeutem, která/ý se zaměřuje přímo na práci s porodním traumatem. Protože v této situaci je nejlepší přáprava na porod opečovat své porodní trauma z předchozího porodu.

Jakým způsobem pracujete s lidmi, kteří porodní trauma prožili? Co je pro ně nejdůležitější?

Z mého pohledu je nejdůležitějším prvním krokem porodní trauma uznat. Vlastně si ho dovolit. Všude slyšíme řeči typu „každá to přežila, tak to zvládněš taky, za pár dní zapomeneš, hlavně že máš zdravé dítě, podívej na tamtu tý miminko umřelo, buď ráda, že jste to přežili…“ Tohle je nesmírně kontraproduktivní, protože taková slova, byť dobře míněná, v ženě způsobují výčitky, které vedou k potlačování vlastních emocí spojených s porodem. Zde je tedy moc důležité všechny ty emoce postupně pustit na světlo, dovolit si je prožít a v bezpečném prostředí (=bez strachu že mě někdo bude hodnotit či posuzovat) je vyjádřit. Tohle samo o sobě je velice úlevné. Prostě všem těm emocícm přiznat jejich místo pod sluncem. Další fází může být mluvit o konkrétních situacích, které se u porodu staly a o tom, jak jim v případě dalšího porodu předejít. Takové převzetí zodpovědnosti a navrácení iniciativy do rukou ženy. Hledání zdrojů, toho co ženě pomáhá a může to přístě využít. Někdy se nám časem daří najít v porodním příběhu i nějaké poselství. Něco, co se žena díky tomu naučila. Tomu se říká posttraumatický rozvoj tedy to, že trauma může být impulsem k osobnímu růstu. Vše má svůj čas a v případě traumatu je dobré jít velmi jemně a krůček po krůčku nikam nespěchat.

Ještě bych k tomu dodala, že pro některé ženy je porodní zážitek tak těžký, že o něm nemohou ze začátku mluvit. Zde někdy, možná paradoxně, pomáhá pečovat první o tělo. Nejprve se trochu seznámit, mluvit o něčem jiném, co zdánlivě nesouvisí, pak ženu třeba jemně namasírovat na úplně jiných místech než souvisí s porodem (tedy ne břicho ale třeba šíje…) A tím jakobychom ji dodaly sílu na to o traumatu mluvit. Je to velice různé a každé ženě bude pomáhat něco jiného. Jen že často mluvíme o tom, že na fyzické potíže platí pečovat o duši, a už méně mluvíme o tom, že na psychické potíže někdy nelépe pomáhá pečovat o tělo.

Zároveň je to velmi tenký led, protože pro mnoho žen bude terapie porodního traumatu velice podobná terapii traumatu ze znásilnění.

To, co se mi hodně osvědčuje je v určitě fázi léčení zapojit nějakou formu rituálu. Rituál rozloučení, uzavření, zrovuzrození…

Toto bude možná znít divně, ale může se stát, že prodělá porodní trauma muž? Jak se popř. Projevuje?

Ano, jak už jsem v začátku naznačovala, porodní trauma může prožít i muž.

Může se stát, že se porodní trauma rozvine až v poporodní deprese? V šestinedělí nemusí být snadné rozpoznat jaké emoční výkyvy jsou v normálu a co už je za hranou. Kdy by podle vás měla žena nebo její okolí zpozornět a raději vyhledat pomoc odborníka?

Posttraumatická stresová porucha a poporodní deprese jsou dva různé stavy. A pozor, poporodní deprese se mohou vyvinout i u ženy, která prožila naprosto krásný porod a vůbec jej nevnímala jako traumatický. Postraumatická stresová porucha se vyvíjí po porodu, který žena subjektivně vnímala jako traumatický, ačkoli to tak třeba její okolí ne vždy musí vnímat stejně. Depresivní nálady mohou posttrauma provázet. A ona ta diagnóza není zas tak úplně důležitá, důležité je hledat to, co dané ženě pomáhá.

Deprese po porodu jsou často spojeny s obrovským nevyspáním, nedostatkem času na péči o sebe a své základní potřeby, s pocitem, že je vše jinak než jsem si přála, že péče o dítě je příliš náročná a já ji nezvládám tak jak bych chtěla až s pocity, že mám o své dítě strach. Z takového podhoubí může vyrůst deprese a pokud má k tomu žena porodní trauma má situaci ještě o něco náročnější. Protože trauma samo o sobě člověku ubírá velké množství sil.

Základem tedy je velmi dobrá péče a podpora ženy v šestinedělí. Tak aby bylo dobře postaráno ni aby ona mohla dobře pečovat o své miminko. Aby se nemusela starat o to co bude jíst, kdo uklidí, aby nebyla pořád sama a zároveň měla klid odpočívat…a podobně.

Ta hranice, kdy je dobré zpozornět a případně vyhledat péči odborníka je, když to tak žena cítí, že potřebuje pomoc nebo když se jejímu okolí „něco“ nezdá. Je dobré o tom, co se děje jemně taktně mluvit. Nejpozději, když okolí ženy vnímá že už je v takovém stavu, že je nebezpečná sobě nebo miminku měla by na scénu přijít citlivá odborná péče. Tomu se ale dá předejít a je dobré opravdu pečlivě se zaměřit na to, aby žena měla v mateřství dobrou podporu a do stavu depresí nemusela dojít.

Ve svém okolí mám dost žen, které se porodu velmi bály. Některé měly tendence to řešit se svým gynekologem, ale nikam to moc nevedlo. V Česku neexistuje nějaké propojení v rámci porodní přípravy mezi gynekologií a třeba psychologií nebo s nějakým druhem terapie?

Myslím, že takovým optimálním propojením mezi gynekologií a psychologií je porodní asistence. Opravdu ze srdce bych každé ženě přála, aby měla po čas tehotenství porodu a v začátcích mateřství po svém boku citlivou a zkušenou porodní asistentku. Která by na ni měla dostatek času a zodpověděla všechny její otázky, rozptýlila obavy, nasměrovala ji na správnou přípravu k porodu… Pro ženu je ideální, když má po svém boku jednu zdravotnici, kterou zná, důvěřuje jí, ví co od ní čekat a ví že ta zdravotnice zas zná ji, probraly spolu, co potřebuje za péči a cítí se s ní dobře… Věřím, že právě porodní asistentky a jejich trpělivá a citlivá odborná péče jsou ideální prevencí porodního traumatu.

Otázky pokládala Marta Sovová