Nikdy nemůžeme vědět, čím vším si žena, která před námi stojí, prošla… Malé zamyšlení o lidskosti

Tuhle fotku mi před chvíli poslala jedna úžasná žena…

Musím říct, že mě mrazí. A vlastně mi docházejí slova. Mám slzy v očích… My ženy jsme tak křehké… A přesto tak silné…

Často sdílím veselé a motivační posty. Dnes mám jedno zamyšlení z úplně jiného soudku…

Před časem jsem napsala článek o tom, co dělat, když žena nemůže kojit. Bylo to v době světového týdne kojení a já tak nějak cítila, že potřebuju vyvážit tu smršť článků o tom, jak je kojení skvělé a je to jediná strávná cesta… Jenže se mi to možná tak úplně nepovedlo.

Krátce po zveřejnění článku se mi ozvala jedna žena, které se článek týkal. Bylo to její téma. Ona to přesně zažila. A já ne…

Ona prošla rakovinou a o prsa přišla. Já si ani zdaleka neumím představit, jaké tohle musí být. A přes těžkou nemoc se uzdravila a porodila dvě nádherné děti. A nemohla kojit. A přes to, že by si zasloužila, abychom na ni koukali s obdivem a úctou, setkávala se s pohledy pohrdavými. Protože nekojila. Když potřebovala na veřejnosti vytáhnout lahvičku a nakrmit miminko, bála se, co si zas o ní kdo pomyslí…

Chvíli jsme si o tom všem psaly a pak se dohodly, že spolu uděláme rozhovor, abysme s tímhle tabu trochu pohly. A tak jsme se setkaly a povídaly si. O tom jaké to je… Že mateřská láska není jen o kojení a matka není jen prso. O tom, jak se tvoří pouto s dětmi a jaké je vyrůstat bez maminky, která na stejnou nemoc zemřela… Silné. Tak nádherná a moudrá žena… Jsem jí nesmírně vděčná za její odvahu a otevřenost. Těším se, že brzy rozhovor přepíšu a zveřejním.

Ale už dneska potřebuju říct: Mějme k sobě respekt a pochopení. Nejsme tu od toho, abychom někoho soudili nebo dávali nevyžádané rady. Každá máme svou cestu… Nikdy nemůžeme vědět, čím vším si žena, která před námi stojí, prošla…