O českém porodnictví – rozhovor pro časopis Rodiče

Otázky kladla Petra Sovová – předsedkyně Hnutí za aktivní mateřství

Kristino, jak jsi se dostala k práci porodní asistentky? Byla to jasná volba? Náhoda? A zpětně – jaké jsi měla představy o této profesi jako nedospělá holka, která hledá svou cestu, a jak ji vnímáš teď, jako zkušená porodní bába?

Práce porodní asistentky nebyla mým dětským snem, spíš mi tak nějak spadla do klína jako takový dáreček, překvapení. Pocházím z rodiny kde bylo hodně lékařů, gynekologové, pediatři a já si přála ubírat se tímhle směrem, chvíli jsem chtěla být plastický chirurg což mi tehdy přišlo kreativní. Zároveň jsem už jako malá vnímala chování lékařů v ledasčem jako povýšené a neuctivé k ženám a nelíbilo se mi to. Když jsem dospívala, velký vliv na mě měla kamarádka mojí maminky, která je dula, žila dlouho v zahraničí a tak téma porodu bylo častým námětem, vždy mě to bavilo poslouchat a ten tajemný svět zázraku zrození mě velmi přitahoval. Když jsem pak dorostla do věku, kdy se mám rozhodnout co v životě tedy chci dělat, začala jsem váhat zda je medicína skutečně tou dobrou volbou. Protože jsem si přála podporovat ženy ve svobodném porodu, v tom co chtějí, chtěla jsem chodit k porodům doma. Pak jsem v osmnácti nečekaně otěhotněla a to byl bod kdy jsem se rozhodla, že na medicínu nechci, že bude lepší věnovat se miminku a že budu studovat na porodní bábu.

Co děti? Jak změnily tvé vlastní porody vnímání žen a práce porodní asistentky?

Své první miminko jsem porodila ještě před tím, než jsem začala studovat na porodní bábu. Měla jsem hodně načteno, byla jsem jedna z prvních žen s porodním plánem v porodnici a zažila jsem opravdu krásný přirozený porod, bohužel pak se separací od miminka, rodila jsem v jedné velké pražské porodnici a bylo to tam zvykem oddělovat děti od matek po porodu. Takže když jsem pak šla studovat už jsem měla vlastní zkušenost navíc poměrně vybočující z učebnic. Zažila jsem totiž od určité chvíle porod bez bolesti. O tom jsem do té doby nikdy neslyšela, že by to bylo možné.  Studium pro mě byly muka. Věděla jsem jak chci pracovat a věděla jsem, že ty tři roky musím nějak přežít. Bylo to hodně psychicky vyčerpávající. Byla jsem mladá a dost otevřeně jsem říkala své názory, což nebylo zrovna taktické. Nicméně jsem dostudovala a začala pracovat tak jak jsem si přála. Ke konci studia jsem zažila přirozený potrat, kdy mi miminko zemřelo v děloze a pak jsem čekala několik týdnů až samovolně odejde. Byla to veliká škola, za kterou jsem nesmírně vděčná. Zase jsem se utvrdila v tom, jak je tělo dokonalé, že rozpozná dítě, které nemůže vyrůst a dokáže ho samo vypudit ven. Další miminko jsem porodila půl roku po skončení školy, doma s mou porodní bábou. To už jsem sama doprovázela k porodům doma, tehdy se to ještě dalo říkat otevřeně. Všechny mé děti, mě hodně naučili a hodně ze svých osobních zkušeností čerpám při mé práci. Vnímání žen a mé práce se jejich příchodem nezměnilo, ale utvářelo.

Jak si ti tady v srdci Evropy pracuje? Máš nějaké zkušenosti ze zahraničí?

V rámci systému zdravotní péče, jak je nastaven u nás, se mi pracuje upřímně dost blbě.  Nicméně snažím se nevěšet hlavu, cesty existují, ale cítím se jako takový underground. Zkušenosti ze zahraničí mám pouze zprostředkované, ráda se bavím s kolegyněmi co tam pracují a hodně čtu blogy zahraničních porodních bab. Je to velká inspirace. A taky je trošku frustrující, že něco co je jinde naprostý standard nad kterým se nikdo nepozastavuje je tady něco absolutně neprůchodného, nenormálního. Systém u nás je takový děravý. Ženy mohou rodit doma, ale porodním asistentkám je vyhrožováno, když k porodu půjdou, ženy tak často zůstávají bez péče. Porodní asistentky mohou chodit se ženami do porodnic, ale nesmí o ně pečovat, pokud nemají smlouvu, kterou je téměř nemožné získat. Porodní asistentky zaměstnané v porodnicích nemohou pracovat samostatně, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jsou nuceny dělat zákroky, které by samy nedělaly. Komunitní porodní asistentky nesmějí předepisovat ženám vyšetření, jejich péče není hrazená z pojištění a tak ženy, které nejsou spokojené s péčí gynekologa v těhotenství nemají jinou možnost, leda by za ni platily…. Je toho hodně co máme oproti vyspělým zemím dohánět.

Jak se u nás měnil přístup k porodu? (tj. jakési ohlédnutí – jak se rodilo dřív, jak teď)

Přístup k porodu se za posledních šedesát let měnil neuvěřitelně. A mění se stále. Nejprve byly ženy po druhé světové válce po letech kdy se rodilo doma nahnány násilím do porodnic. A porodním bábám bylo zakázáno chodit k porodům doma. K porodu se začalo přistupovat jako v výrobnímu procesu. Žena se stala jen obalem na produkt – dítě. Duše tou dobou byla snad skoro sprosté slovo (alespoň z popisu mých babiček a maminky). Hitlerorovský vynález – separace matek a dětí, jako nástroj k vytvoření emočně chladných lidí – strojů neschopných mezilidských vazeb, slepě poslouchajících autority, je tou dobou standard péče. Zatímco ve vyspělém světě již od  šedesátých a sedmdesátých let vidíme snahu o zlidštění porodu, my si ještě pěknou řadu let počkáme. Nejprve po převratu začněme pouštět k porodu tatínky, některým zdravotníkům připadá, že to je krok maximální vstřícnosti. Pomalá změna ve smýšlení o porodu začíná přicházet po roce 2000, dostávají se k nám informace ze zahraničí, překládají se knihy o přirozených porodech a ženy pomalu začínají přicházet na to, že to je jejich tělo, které rodí, že porod mohou mít ve svých rukou, že nemusí slepě odevzdat zodpovědnost, že je možné přát si partnerský přístup v porodnictvní. Objevují se první porodní plány v porodnicích a první ženy, které zase po letech chtějí rodit doma. Začínají fungovat soukromé porodní asistentky jako odbornice na fyziologický porod a duly coby odbornice na podporu. Zprvu je to názorový boj, ale postupně si i někteří zdravotníci začínají uvědomovat, že standardní postupy, které se praktikují v porodnicích nemusí být prospěšné všem ženám a jejich dětem. Když jsem před sedmi lety studovala, neviděla jsem jediný porod v jiné poloze než v leže na zádech, všechny prvorodičky měly nástřih, téměř všechny ženy rodily s oxytocinem a pod vlivem tlumících léků, zdravé děti byly ihned po porodu odnášeny do inkubátoru aby se prohřály… Dnes je běžné že ženy do porodnic přichází s porodními plány, rodí v libovolných polohách, nikdo jim nezakazuje pít ani je nenutí k holení či klystýru, mnohé porodnice nakoupily sady červených ručníků a podporují bonding. Některé porodnice lákají klientky na možnost přivést si vlastní porodní asistentku, která má s nemocnicí smlouvu.  Je úžasné kolik se toho změnilo. Stále však to všechno dobré není standard, když se žena na porod nepřipravuje a hlasitě nedává najevo co chce či nechce, čekají ji většinou praktiky jako před třiceti lety. Stále, navzdroy výzkumům, vnímám, že přirozený porod je brán jako výstřednost nikoli ideál porodní péče. Stále vnímám tendenci k boji o moc nad ženymi. Myslím, žes to byla Ty kdo říkal, žes jednou mluvila s jedním porodníkem – primářem a že Ti řekl, že kdyby si ženy rodily tak jak chtějí, že by to byla úplná anarchie. To je myslím velmi výstižné…

Co kojení? Já vnímám Česko jako velmoc, kde se kojení oproti “vyspělejší” Evropě docela daří. Jak dlouho kojí české ženy oproti dalším evropským matkám?

Ano, také mám informace, že se v Česku oproti jiným evropským zemím kojí víc a to je skvělé. Přesná čísla nemám. Těší mě u nás dvě věci, že české matky mají možnost zůstat s dětmi na mateřské tři roky i více, to je ve světě ojedinělé. A také to že jsou podporovány v kojení. I když ani to pořád není optimální, reklam na umělé mléko je stále všude plno a pediatři často kojení moc nerozumí a tak dávají často spíše škodlivé rady.

Lze kojení v prvních fázích po porodu nějak pomoci, aby se dařilo kojit co nejdéle?

Ideální podpora pro kojení je přirozený porod a nerušené přivítání s miminkem kůži na kůži. Kojení a porod jsou neoddělitelné procesy, navazují na sebe. Při porodu se vylučují hormony, které mají vliv na kojení a tvorbu mléka. Pokud má žena ihned po narození své nahé dítě v náručí a nemusí řešit nic jiného, jen prostě být a vnímat miminko, pak je velká pravděpodobnost, že dítě brzy začne následovat vrozené instinkty a samo se doplazí k prsu a začne se kojit. Samopřisátí je ideální východisko pro kojení. A pak samozřejmě to, že matku a dítě po porodu nikdo neoddělí ani na chvíli, že žena kojí kdykoli podle potřeb  miminka, že jsou stále v těsné blízkosti ideálně pořád kůži na kůži. Pokud se cokoli nedaří žena potřebuje laskavou podporu, dodat pocit, že to zvládne, že to funguje. Nepotřebuje kloboučky, dudlík ani flašku, které kojení naopak ničí.

A teď navýsost aktuální otázka: Česká gynekologicko-porodnická společnost ústy svých zástupců a zástupkyň nedávno prohlásila, že nevidí žádný důvod pro vznik porodních domů – a dokonce takových, kde by byla péče hrazena z veřejného zdravotního pojištění. V prohlášení se dotkla i péče porodních asistentek, které jsou prý především asistentkami lékařů a nemohou přece jen tak samy vést porodní dům..  Porodní domy, tedy zařízení, vedené jen porodními asistentkami, kde je podporována fyziologie porodu a autonomie žen, tady přitom mnoha ženám chybí. Od února se o tom přesvědčuje i Ministerstvo zdravotnictví, které prostřednictvím svého facebookového profilu vyzvalo ženy, ať píší, co by chtěly v porodnicích změnit. Právě péče komunitních porodních asistentek a možnost zvolit si i jiné místo porodu se v anketě objevuje asi nejčastěji. Co říkáš kategorické reakci Gyn. por. společnosti, tedy profesní organizaci české gynekologie? Mně to připadá jako vyhlášení války. 

Mně to připadá s prominutím komické.  Jak dlouho ještě budou někteří lékaři popírat smysl něčeho, co ve vyspělých státech Evropy skvěle funguje už leta? Jak dlouho budou ještě zaslepení svou ješitností a neochotní slyšet a vidět, že to u nás prostě nefunguje dobře? Že jejich klientky a jejich děti nejsou u nás spokojenější ani zdravější než v zemích kde jsou porodní domy běžné? Jak dlouho se budou opájet falešným pocitem, že naše péče je nejlepší protože máme dobré výsledky novorozenecké úmrtnosti, než zjistí že to je prázdný fakt, který nic nevypovídá a o kvalitě péče?  Jako psycholožka bych řekla, že české porodnictví trpí narcistní poruchou osobnosti. Vždyť je to trapné. Trapné je stále dokola tvrdit, že porodní domy jsou k ničemu, navzdory výsledkům výzkumů, statistik  i dobré praxi v zahraničí. Vnímám to jako neochotu k vývoji, jako určitou vývojovou krizi. Vnímám ale že nespokojenost českých žen a často i jejich partnerů je v současné době tak velká a sílící, že to takto nemůže už dlouho pokračovat. Vždyť to je porodnická diktatura v čem žijeme. Po čase diktatury musí přijít revoluce 🙂

Jak se k prohlášení postavily PA? Jak se budou porodní báby bránit? A co mají dělat ženy?!?

Zatím je to novinka a jako porodní báby jsme se k tomu ještě neměly čas setkat a společně vyjádřit. Osobně nemám chuť se nějak bránit nebo vůči tomu vymezovat komunikací s autory prohlášení. Vnímám to jako zbytečnou ztrátu času, kdo nechce pochopit nepochopí.  Myslím že to co můžeme dělat jako porodní báby i jako ženy je prostě dávat najevo svůj názor veřejně a na patřičných místech – na Ministerstvu zdravotnictví, na pojišťovnách, svým poslancům. Říkat otevřeně co není v pořádku. Stěžovat si a pokud to nejde jinak tak využít i soudní cesty.

Jsi jedna z osobností, které přijaly pozvání na pražský Festival o těhotenství, porodu a rodičovství. Během ústředního diskusního večera budeme společně hledat odpověď na další aktuální otázku – co brzdí rozvoj českého porodnictví? Jak je možné, když teoreticky celkem přesně víme, jak vypadá zdravá a bezpečná péče, že je v našich porodnicích stále tak zastarale narušována a ženy tak zoufale nerespektovány? Zkusíš na ni odpovědět už teď?

To co brzdí rozvoj českého porodnictví je podle mě jednak již zmíněná neochota určitých českých lékařů k vývoji.  A za druhé určité celospolečenské ladění, kdy jsme, možná vlivem minulého režimu, závislí na autoritách. Svoboda nás vlastně děsí. Děsí nás zodpovědnost s ní spojená. Je tak pohodlné přijít do porodnice a nechat všechno na lékařích a když se to nepovede dát jim to za vinu. Když občas, moc to tedy nedělám,  čtu diskuse pod články o porodech, nestačím se divit, jak jsou lidé často agresivní například vůči ženám, které rodí doma. Jak je pro ně absolutně nepřijatelné, že by to někdo mohl dělat jinak než většina. Agrese je často způsobená frustrací. Je to dlouhodobý problém, jsme národ frustrovaných jedinců. Většina z nás zažila při svém narození separaci od matky, jsme tedy emočně nestabilní, sami sebou nejistí. Bojíme se změn, protože by to znamenalo přiznat, že jsme něco dělali špatně. Strach přiznst chybu převažuje nad radostí z možnosti vývoje k lepšímu. Pro ženu je podle mě mnohem snazší myslet si že u porod trpěla protože to bylo nutné – zdravotníci ji a dítě těmi nepříjemnými postupy zachránili, než si přiznat že se stala obětí zbytečných rutinních postupů. Je nepříjemné být obětí. Tento jev vytváří obrovskou rezistenci vůči změně.  Pak je tam podle mě určitě otázka genderová. Dítě se může narodit jen skrze ženu, porod je proces, který ženu utváří, nesmazatelně se do ní zapíše, žena která porodila už nikdy není stejná. A to je velký prostor pro manipulaci. Pokud se k ženám při porodu budeme chovat s úctou, budeme mít generaci silných a sebevědomých žen. Ale chceme to? Nebo chceme raději submisivní, ženy, které při porodu „zachráníme“ a tím jim vtiskneme pocit, že jsou neschopné. Kdybych byla hodně drsná mohla bych říct, že porod je nástroj sociální kontroly mužů nad ženami. Většina porodníků jsou muži. A podíváme-li se na to zase z hlediska psychologického, známe závist penisu u žen ale málo mluvíme o závisti porodu u mužů. Ano muž nemůže rodit děti, jediné co může, je ovládat rodící ženy… A pak čistě praktická věc, jsme národ úředníků, je strašně těžké začít s něčím novým, protože srážka s úřady je neuvěřitelná, občas je to jak Kafkův Zámek. Úředníci jsou ze vzniku porodních domů vyděšení. Máme takovou potřebu vše ošeřit nějakou vyhláškou, že je pak téměř nemožné cokoli prakticky dělat.  Například vyhláška, která stanovuje vybavení a personální zabezpečení porodních domů dává naprosto nesplnitelné požadavky. Ministerstvo pak říká, že porodní domy u nás nejsou protože od vzniku vyhlášky nikdo zatím nepožádal o registraci porodního domu a prezentuje to jako důkaz nezájmu veřejnosti o vznik porodního domu. Ale o registraci porodního domu nikdo nezažádal, protože ty podmínky nejde splnit a tak do toho nikdo nechce investovat peníze, to by musel být blázen…

Prostě rozvoj porodnictví je bržděn mnoha více či mně vědomými i nevědomými procesy. Je to opravdu hluboký komplexní problém, proto to trvá tak dlouho.

To zní dost fatálně, vnímáš i naději?

Ano. Určitě. V současné době raketově přibývá žen i mužů, kteří berou svůj život do svých rukou, kteří si chtějí volit svou cestu a přijímají za ni zodpovědnost. Vnímám celospolečenskou tendenci ke změně k více vědomému životu. Myslím, že současný stav už není dlouho udržitelný. Mám devítiletou dceru, těším se, že až ona bude rodit, bude už moci prožít příchod svého miminka s úctou a respektem, ať už to bude v porodnici, doma nebo v porodním domě.