O porodu, který měl být krásný, ale byl jiný…

Někdy se setkávám se ženami, které ačkoli udělaly maximum, jejich porod byl nakonec jiný, než si ho představovaly.

Jsou zklamané. Možná čím více toho pro svou vysněnou představu v těhotenství udělaly, čím víc knih přečetly, čím více kurzů absolvovaly, čím více terapeutek navštívily, aby zpracovaly své předešlé porody, tím více jsou zklamané. Dlouho pak v sobě nosí otázky, co měly udělat jinak, líp, čeho víc, čeho míň, jaké by to bylo, kdyby… A dlouho v sobě nosí i otázky, které už méně často vyslovují nahlas či ani v duchu ne, je mé tělo horší, něž těla jiných žen? Jsem horší žena? Jak to, že jsem rodila tak dlouho, bolestivě, hlučně…? Když jiné ženy rodí tak hladce, snadno, rychle a bezbolestně? Je těch příběhů plný internet, orgasmické, extatické a bezbolestné porody jsou teď v módě. A ženy, které si přejí prožít vědomý porod, o tom vědí. A často si svůj porod takto představují.

Představy jsou v pořádku. Každé těhotné bych doporučila, že nejlepší příprava na porod je těšit se na něj. V čem je tedy problém?

Problém je, když na svých představách trváme a když jsou velmi konkrétní (porodím za úplňku v porodním bazénku u krbu, ve kterém bude plápolat oheň).

Afirmace jsou super. Určitě je dobré v duchu si před porodem opakovat „můj porod bude hladký“, než si říkat „rodit je náročné“. Důležité ale je nechat prostor pro to, aby se porod vyvíjel svobodně, aniž by ho naše představy svazovaly. Aniž bychom samy sebe chtěly zapasovat do nějaké škatulky s tím, že když to bude jinak, bude to špatně.

Porod je ve své podstatě mystérium. Nedá se naplánovat. Hluboce věřím v jeho spirituální povahu. Nemůžeme naplánovat zázrak. Zázraku se člověk může otevřít, prostě ho nechat, ať se stane. Porod není jen o narození dítěte. Porod je i zrození nové ženy. Je to dar, který jsme jako ženy dostaly, a můžeme ho anebo nemusíme přijmout. Porod je zrcadlem, do kterého se můžeme podívat a spatřit svou skutečnou tvář. Anebo možná jednu z mnoha tváří. Porod není oddělen od zbytku života ženy, je jeho plynulou součástí a je prostě takový, jaký je ten život.

Věřím, že se nám v životě děje to, co se stát má. Věřím, že spousta životních situací má význam, který třeba v danou chvíli nejsme schopni pochopit. Je to někdy těžké, takhle k tomu přistupovat, zvlášť když se nám děje něco, co je nepříjemné nebo těžké a třeba zdánlivě nesmyslné. Jako třeba porod, který bolí, i když jsme čekaly porod bezbolestný. Některé věci člověk prostě pochopí až zpětně, až když se stanou další události a vše zapadne na své místo. Někdy ten smysl pochopíme, až když najdeme odvahu otevřít oči, až když se vyvztekáme a přestaneme hledat viníky.

Proč mají některé ženy porody snadné a jiné ne? Myslím, že to, zda je porod snadný či krásný, nakonec ze všeho nejvíc záleží na tom, jak ho ta žena vnímá, jak si ho sama sobě interpretuje, a co ve svém příběhu dokáže najít. Znám ženy, které rodily tři dny a mají na to krásné vzpomínky. A znám ženy, jejichž porod trval celkem dvě hodiny a mluví o něm jako o hrozném zážitku. Hodnocení je velice individuální záležitostí. A tak trochu vidím hrozbu v tom, když se do něj ještě navrch zapojí srovnávání s jinými ženami nebo naopak hodnocení ostatních. K čemu je porovnávat, kdo měl delší porod a kdo častější kontrakce a čí dítě mělo jak velkou hlavičku? Bude vám líp, když se porovnáte s ostatními? Jó, tamta, ta měla ještě horší porod než já, tak to je mi teď líp, když to vím… Tohle je přeci falešná útěcha.

Co tedy s tím, když je žena se svým porodním zážitkem zklamaná? Myslím, že pocit zklamání přináší nenaplněné představy a srovnávání s jinými ženami či ideálnem porodu sdíleným skupinou, se kterou se žena identifikuje. Jako cestu ven vnímám, když se žena podívá na svůj porod, jaký prostě byl. Bez srovnávání s původními představami, jinými ženami či ideály. Bez ohledu na to, co si o něm kdo myslí. Můj porod byl prostě takový, jaký byl. Je můj, je to vzkaz pro mě, je to můj dárek, je to moje příležitost pochopit, na jakých principech funguje můj život. Nikdo jiný mému porodu nerozumí tak jako já. Nikdo jiný ho nemůže pochopit a nemá právo ho hodnotit či srovnávat.

Někdy pomáhá ptát se: Co mi porod přinesl? Co se z něj mám naučit? Co vidím v zrcadle, které mi porod nastavil, když se odvážím do něj podívat? Proč byl porod například intenzivnější, než jsem čekala? Možná proto, aby upoutal veškerou mou pozornost? Možná proto, že jsem potřebovala zažít něco fakt silného, abych se změnila – narodila? Možná proto, abych si konečně všimla, že mé ženství už dlouho trpí?

A konečně, proč mé dítě potřebovalo takový porod? To je důležitý moment. Porod není jen o ženě, která rodí a jejích představách a plánech. Porod je z půlky o miminku. A co my víme, proč to potřebovalo zrovna takhle dlouhé?

Dopřejme samy sobě i svým rodícím se dětem, aby porod byl jakkoli nečekaný. Nesvazujme se představami svými ani představami jiných lidí o tom, co je správný porod. Prostě ho berme a pracujme s tím, jaký je bez hodnocení. Neexistuje správný porod, existuje tolik porodů, kolik je žen. Přijmout svůj porod znamená přijmout sama sebe.