Poselství od protinožců

Čtu zrovna Poselství od protinožců (od Marlo Morganové). A moc mě to baví. Obzvláště kapitola, kde domorodci léčí, je pro mě velmi poutavá. Tahle knížka vyšla před skoro třiceti lety, ale poselství jsou stále více než aktuální 🙂

Musím vám opsat pár úryvků. Jde o situaci, kdy si jeden domorodec zlomil nohu a ostatní mu ji léčili:

„Řekli mi, že pohybováním rukou podél zraněné nohy, aniž by se jí dotýkali, jí pomáhají navrátit se do bývalého tvaru. /…/ Kouzelník se snažil přinutit kost, aby si vzpomněla na svůj původní zdravotní stav a aby jej znovu přijala… Oba prostě ke kosti promlouvali.“

„Potom tři protagonisté tohoto dramatu – kouzelník stojící u nohou nemocného, léčitelka klečící po jeho boku a sám nemocný, který ležel na zádech na zemi , začali společně pronášet slova, která zněla jako modlitba…“

„… jejich práce spočívala ve vysílání myšlenek o dokonalosti lidského těla. V jejich mysli se toho odehrávalo tolik jako v jejich srdcích a rukou. Pacient byl připraven přijmout zdraví a věřil ve stav okamžitého a naprostého uzdravení. /…/ Začala jsem přemýšlet o tom, kolik utrpení, které lidem ve Spojených státech působí nemoc nebo role oběti, do níž se sami staví, vyplývá z emocionálního programování, které se odehrává v podvědomí. Co by se stalo, kdyby ve Spojených státech začali lékaři věřit v samohojivou schopnost lidského těla ve stejné míře jako v účinky léků? Čím dál víc jsem si uvědomovala důležitost vztahu mezi pacientem a lékařem. Jestliže lékař nevěří, že se pacient uzdraví, je veškěrá jeho snaha odsouzená k nezdaru.“

A já se ptám, co by se stalo, kdyby začali lékaři kdekoli na světě věřit, že ženy jsou schopné porodit a miminka jsou schopná se narodit? Áha? 

Protože jestliže my, kteří pečujeme o rodící ženy a rodící se miminka nevěříme, že to umí, pak je veškěrá naše snaha odsouzená k nezdaru…

A naopak z mé zkušenosti stále dokola se opakující vyplývá, že to nejdůležitější, co vlastně rodící žena potřebuje je, aby ti, kdo o ní pečují, věřili, že to dokáže a aby ona věřila sobě a svému miminku.

Tak to mi ta knížka připomněla a to jsem s vámi chtěla sdílet.
Konec hlášení.

Dobrou noc 

p.s. Ještě tento odstaveček stojí za to: 

„Opravdoví lidé věří, že se nestáváme náhodnou obětí choroby a že naše tělo je jediným prostředkem, jímž naše věčné, vyšší vědomí komunikuje s vědomím naší osobnosti. Jestliže zpomalíme pochody našeho těla, umožní nám to rozhlédnout se a rozpoznat základní rány, které bychom se měli snažit vyléčit: poraněné mezilidské vztahy, mezery v našem systému hodnot, přebujelé nádory strachu, zatrvdlé mozolyneschopnosti odpouštět a vysílenou víru v našeho Stvořitele…“