Příběh jedné nesmírně statečné mámy a jejího maličkého syna

Tento dopis jsem dostala před několika měsíci a tak hluboce mě zasáhl, že jsem se ženy, která ho psala, zeptala na svolení sdílet ho s vámi…

Je to příběh smutný, velmi hluboký a svým způsobem krásný.

Věřím, že mnoha ženám může pomoci.

Téma ztráty miminka se totiž týká více žen než si dokážeme představit.

Ženám těhotným, ho však raději doporučuji přečíst až po porodu, zvláště pokud jsou hodně citlivé nebo mají sklony k úzkostem.

Ahoj Kristýnko,

brzy to bude půl roku co se mi narodil a umřel syn Martínek. Neustále přemýšlím jak tento zážitek přenést do dopisu, aby odrážel vše co jsem zažila, ale to asi nikdy nepůjde úplně vypovědět a tak ti aspoň napíšu co zvládnu napsat. Věř, že to byla moje zatím nejtěžší zkušenost v životě a jako taková mi nejen někoho vzala, ale i něco do života přinesla.

Můj příběh začíná v září 2017 kdy jsem otěhotněla. Bylo to ne příliš hezké období, zrovna mě zmítaly starosti a deprese a nebyla jsem ve své kůži. Doktoři mi ladili léky na štítnou žlázu, cca po třech měsících se jim to podařilo a nálada byla o.k. Celý první trimestr mi bylo hodně špatně, ale moc jsem nezvracela jak v prvním těhotenství. Zato jsem co chvíli měla drobné krvácení a špinění tak jsem byla cca co dva týdny u doktorky, nikdy nezjistila zdroj ani nic co by negativně ovlivňovalo těhotenství. Nechala jsem si i napsat žádanku na genetiku a tam také byli obě vyšetření v pořádku.

No a je tu únor, konkrétně 9.2.2018 (pátek), je ráno a jsem na kontrole u lékařky, říkám ji, že mi den předem večer trochu tvrdlo břicho a že se mi to nezdá (byla jsem teprve 23+3). Vyšetřila mě a říká, že se trochu zkrátil čípek, ale že se to může stát a jinak vše o.k. a pokud bych měla znovu to tvrdnutí břicha ať hned přijedu nebo ať jedu do porodnice (protože se blížil víkend). Odjela jsem tedy domů a bylo mi docela fajn. Jen abych nezapomněla už celý tento týden jsem měla takový nutkavý pocit, že se musím nachystat vše pro miminko, jako by se mělo brzo narodit, ale byla jsem z těch pocitů zmatená tak jsem to hloupá neřešila.

Je pátek večer, břicho mi ztvrdlo jen dvakrát a bylo mi fajn tak jsem byla dál doma. Večer jsme šli všichni spát. V noci se probudím a bolí mě podbřišek, tak jako by úpony co drží dělohu jako by se natahovali a šlo to i do třísel. Pak byl chvíli klid a bolest se začala opakovat. Začala jsem být nervózní, ale jak jsem byla rozespalá tak jsem to chtěla zaspat. Už to nešlo, byla jsem vzhůru a hlavou se mi honili myšlenky co se to děje co mi je (ale vůbec mě nenapadlo, že bych rodila). Měla jsem šílenou hrůzu a tak jsem se chytře podívala na internet co to může být. Psali tam, že se tak může projevovat zánět močového měchýře a to mě chytla ještě větší panika. Bolest to byla už dost intenzivní a já nemohla myslet na nic jiného jen jak mě budou v nemocnici cévkovat a že to nepřežiju (stále jsem měla v sobě to trauma z prvního porodu jak mě po něm týden mučili v nemocnici, aby mi rozchodili močový měchýř, který po porodu vypověděl funkci). Celá vyděšená jsem se ještě dočetla že vše může být o.k. pokud nezačnu krvácet. A tak jsem tu boles ještě snášela chvilku, pak jsem šla na záchod a dobré, žádná krev. Šla jsem si tedy znovu lehnout, na chvíli jsem usnula a bolest byla zpět. Po chvíli jsem šla znovu na záchod a krev tu byla. Neváhala jsem, vzbudila jsem manžela, že musíme okamžitě do porodnice. Běžela jsem vzbudit svoje rodiče, aby pohlídali syna a během pěti minut jsme seděli v autě. Celé toto se událo cca během dvou hodin.

Po cestě do porodnice mi manžel říkal, ať se uklidním, že to určitě nic nebude. Já počítala s tím, že si mě tam nechají na udržování. Neměla jsem ještě vybranou porodnici kam pojedu, ale teď jsem to moc neřešila, chtěla jsem být hlavně co nejblíž k domovu, aby mě rodina mohla navštěvovat často.

Po příjezdu do porodnice bylo cca 5:30 ráno nám otevřela porodní asistentka a zjistili jsme, že je to manželova známá z hasičského sportu. Zavolala nám lékaře na službě a ten mě vyšetřil (manžel šel na chodbu on takové situace moc nezvládá, nikdo ho však ven neposílal). Pan doktor mě na koze vyšetřoval zrcadlama, docela to bolelo tak si vzal menší, ale i tak to nebylo nic moc. Pak do mě opatrně sáhl. Tvářil se tak kamenně a bez emocí. Pak mě nechal přejít na lůžko k ultrazvuku, ukázal mi miminko jak mu bije srdíčko a pak sdělil: dnes musíme těhotenství ukončit. Byla jsem naprosto v šoku, ještě teď se třepu když to píšu. Nevím jak dlouho jsem v tom šoku byla, ale vím, že jsem začala na celý pokoj hlasitě křičet „toooo nnnééééééééééééé“. Naše známá mi řekla, že půjde pro manžela na chodbu, tak jsem jen souhlasně přikývla. Manžel přišel celý ubrečený a roztřesený. Objal mě a ptal se jestli ještě budeme mít děti, tak jsem ho ujistila, že určitě ano, že chci. Bylo mi všelijak, ale hlavně jsem byla šokovaná a tak jsem se ptala jak to bude probíhat dál. Pan doktor řekl, že normálně porodím, že už se s tím nedá nic dělat, že mi praskla plodová voda i vak, ve kterém se udržuje. Bylo to rychlé a nečekané a nemohla jsem tomu zabránit, ani kdybych přijela dříve (aspoň tak mi to řekli). Sestřička mi vzala krev a pak mě porodní asistentka odvedla na porodní pokoj. Pan doktor ještě řekl, že mi předepíše epidural, abych zbytečně netrpěla.

Jsme na porodním pokoji, stále tu informaci zpracovávám a vůbec si nedokážu představit, že mám teď rodit. V hlavě se mi honí, to jako teď , nejsem na to připravená, nechci, to bude hrůza, první porod byl mučení, už to nechci zažít. A tak to šlo v té hlavě dokola. Vůbec jsem nebyla zatím schopná myslet na to, že moje dítě dnes umře. Manžel byl na pokraji zhroucení a představa, že tu se mnou tráví den byla pro mě nepředstavitelná, měla jsem co dělat se sebou a ještě držet manžela nad vodou na to jsem v tu chvíli neměla. Říkal, že by jel rád domů tak jsem ho poslala pro moje osobní věci s tím, že pak hned může odjet a starat se o našeho prvního syna. Bylo kolem 6 ráno a střídali se směny. Známá porodní asistentka se přišla rozloučit, vyjádřila svoji soustrast a přála mi ať to zvládnu. Byla jsem chvíli sama. Vypla jsem rádio co tiše hrálo a měla jsem klid. To jsem potřebovala. Manželův strach a jeho téměř zhroucení mě vyburcovalo se sebrat. Konečně jsem dokázala trochu racionálně myslet a řekla jsem si, že teď je priorita porodit, na truchlení budu mít zbytek života. Když bych totiž hodně myslela na to co příjde tak bych to jisto jistě nemohla dobře zvládnout.

Přišla nová porodní asistentka paní A.. Podala mi ruku a představila se mi, byla klidná a tichá a soucitná. Pomohla mi převléct se do noční košile a ustlala mi na porodním lůžku. Když jsem si do něj lehla tak mi hlavou proběhla myšlenka, že takhle přesně jsem si to k porodu přála, postel s měkkou peřinou a polštářem, kde se můžu v klidu zavrtat. Neustále jsem brečela, asi ještě další dvě hodiny. Prostě to ze mě muselo ven. Byl to však tichý pláč (žádná histerie). Už jsem byla v posteli a přišel pan doktor L. co měl zrovna směnu, jen se mi představil a s drobným úsměvem na tváři mi řekl, že to společně zvládnem ať nemám strach, že bude v průběhu dne za mnou chodit a za chvíli zase odešel. Pak se mi ještě přišla představit paní doktorka z dětskéh oddělení. Byla jsem překvapená s jakou důstojností a taktem se ke mně všichni chovali v takovéto nestandardní situaci. Přeci jen se to neděje každý den a ve této porodnici je to ojedinělé, protože předčasné porody u nic nebývají ty odesílají do krajského města. Jenže u nás byla jistá smrt dítěte tak mohli pokračovat. Nikdo nevěděl kdy se to stane, ptala jsem se dětské lékařky co se mému synovi stane a ona řekla, že buď nezvládne porod a umře při něm nebo se narodí živý a v klidu do několika hodin odejte. Ještě mi zjišťovala jak to bude s tělem po smrti a zda ho budeme moc pohříbít a tak se za mnou v průběhu dne chodila a novými informacemi (musela někam volat, protože s tím neměli moc zkušeností a taky rozdíl je v jakém týdnu se dítě narodí a zda je po narození živé apod., u nás to bylo nakonec jedno jak to dopadne, protože syna dostaneme na pohřeb tak jak tak). No a tak můj den pokračuje. Po vyšetření a řádném šoku jsem neměla žádné kontrakce ani bolesti a tak jsem v klidu čekala než se porod rozběhne. A. si se mnou povídala asi 20 minut, dost mi to pomohlo. Taky říkala, že ten epidural příjmout nemusím jestli nechci, ale já byla vnitřně sevřená a vyděšená a tak jsem chtěla. Jen jsem jí požádala ať mi dá k přečtení souhlas s tímto výkonem. Bez řečí mi jej za chvíli přinesla a odešla k jinému porodu. Měli ten den dost na pilno, vedle rodila jedna paní přirozeně a pak měli několik plánovaných císařů. Takže na mě neměli až zas tolik času a mě to vyhovovalo. Přečetla jsem si co vše epidural může způsobit a takto informovaná jsem se rozhodla do toho jít. Po čase přišla lékařka se sestřičkou zavést mi hadičku na ten epidural (neměla jsem z toho zavádění strach, sestra mi popisovala jak jí to dělali na plánovaného císaře a že to nic není), byla jsem docela v klidu, jen jednu chvíli to vypadalo, že to nezavedou, že to nepůjde, ale nakonec to šlo a v pohodě.

Přichází pan doktor a chce mě vyšetřit, ať víme jak to jde. Vyšetření je značně bolestivé a nepříjemné. Jak doktor odešel ptala jsem se A. zda si doktor dal vůbec nějaké mazadlo a říkala, že hodně. Tak jí říkám, že to hrozně řezalo a bolelo. Přišli jsme na to, že mi doktor roztahoval hrdlo a to někoho vůbec nebolí a někoho jak čert, no že se dívím, že patřím do té druhé skupiny.

Už ležím zpátky v té porodní posteli a opět přišla A. na pokec, bavili jsme se o tom, jaké mám zkušenosti z hlubinné terapie (návrat do minulých životů), že díky těmto zkušenostem mám i zkušenosti z vlastním umíráním a vím jaké to je. Kupodivu na mě nehleděla jak na blbku, ale řekla mi své zkušenosti s duševním léčením a tak jsme si hezky popovídali na jedné notě. Je kolem 11 hodiny a porod zatím nic a to povídání s ním mi hodně pomohlo si urovnat myšlenky a připravit se. Celou tu situaci jsem viděla úplně jinak než ráno. Zní to možná divně, ale ta jistota smrti mého syna mi poskytovala jistou úlevu. Prostě to bylo dané, nebylo možná, nemusela jsem se bát jestli to přežije, jestli bude zdravý nebo postižený. Ještě před touto událostí jsem si říkala, že není moc dobré zachraňovat půlkilová miminka a přesto že se to dělo mě osobně jsem názor nezměnila. Nejde jen o to se narodit, ale mít i možnost kvalitního života ve zdraví. A tím byla cesta daná, prostě porodit a smířit se se synovou smrtí.

Blíží se poledne a začínám cítit kontrakce, domluvíme se s A. že mi dá první dávku epiduralu a pak mě vyšetří. Tohle vyšetření bylo o poznání lepší, už ta bolest nebyla téměř žádná, spíš tlak, vnímala jsem i to příjemné otupení léky. Epidural mě značně uvolnil ze stresu a přestala jsem se tolik bát bolesti. Ne že by mi vadila bolest jako taková, ale moje míra kolik ji snesu není v tomto případě příliš vysoká. (Skvěle zvládám trhání zubů a stav potom, bolest zad zvládám většinou bez jakýh koliv léků, ale porodní bolesti mě přívádějí k šílenství). Omámená a unavená jsem usnula. Probudila jsem se cca po půl hodině. Psala jsem domů, nebyla jsem schopna jim volat a slyšet jejich emoce v telefonu. Porod probíhal, cítila jsem lehké jako by doteky v břiše tak jsem i věděla, že syn zatím žije a porod postupuje. Nevěděla jsem jak epidural zabere na mě tak jsem u té první dávky sledovala jak dlouho mi jeho efekt vydrží (u každého je to totiž různé). K mému milému překvapení jsem zjistila, že při plné síle je 1,5 hodiny a půl hodiny doznívá. Nechala jsem se znovu vyšetřit a po dvou hodinách jsem dostala další dávku. Věděla jsem také, že mi to nemůžou dávat do nekonečna tak jsem se vyptala, kolik že toho můžu dostat. Dozvídám se že 4 dávky za den. A tak jsem si v hlavě nastavila časovač, že musím do konce poslední dávky porodit, jinak bych si to nejhorší prožila v plné bolesti. Ale tak nějak jsem tušila, že to stihnu, že to půjde. Pan doktor ze mě byl trochu mimo, jak to chci mít vše pod kontrolou, ale taková jsem prostě já.

Po druhé dávce jsem si řekla, že už bych měla převzít iniciativu, aby ten porod opravdu postoupil. Nedokázala jsem si představit tu konečnou fázi, vypuzení miminka, při právním porodu jsem to nezažila když skončil akutním císařem. Člověk když něco nezná umí si to většinou představit, ale já jsem při pomyšlení na tento okamžik měla v hlavě tmu, naprosté prázdno, nic co by mohlo aspoň trošku naznačit jaké to bude až dítě projde mou nejintimnější částí těla. A tak jsem v sobě měla takový další šok, ono se to dnes stane, opravdu se to stane? Už to zažiju, vyjdu z nevědomosti? Jaké to bude? A tak si sedím na balónu a přemýtám, že se to dnes stane. Porodím vaginálně a bude ze mě žena s plnou zkušeností z porodu.

Před koncem druhé dávky epiduralu přichází pan doktor a říká mi, vidím, že už se trochu usmíváte a byla to pravda, už jsem byla více v pohodě a soustředěná na porod. Zapomněla jsem zmínit podstatnou věc, že od toho rána jsem byla v takovém jiném psychickém stavu, který trval až do noc než jsem usnula. Byl to stav plného napojení na své nitro. Bylo to takové mé vnitřní vedení, co mi pomáhá celý den. Pan doktor navrhuje přidání oxytocinu na podporu porodu (nešlo to příliš dobře a mohla bych tímto tempem rodit až do zítra, což jsem sama nechtěla), měla jsem obavy, že se mi bolesti zhorší natolik, že to ani epidural nevyřeší, ale A. mě uklidnila, že to tak zlé nebude a navíc, že nedá kapačku na plno a ta podpora bude pozvolná. Tak jsem souhlasila a bylo to tak, představa, že budu mít jednu kontrakci za druhou se nesplnila, byli to prostě normální kontrakce se značným odstupem a pak se to zintenzivňovalo.

Po třetím epiduralu a tom oxytocinu jsem měla už výrazné kontrakce a tak jsem si začala hledat úlevovou polohu, byla jsem na žíněnce na 4 a opírala jsem se o židli, bylo mi tak docela fajn. Řekla jsem si, že si ten porod užiju, protože přeci na výsledku nic nezměním a není přeci potřeba trpět ještě víc. A taky jsem si řekla, že si syn zaslouží důstojný příchod na svět. A tak jsem pozorovala své tělo co dělá a zkoušela jsem se hýbat a do toho i dýchat, abych ty kontrakce prodýchala. A začalo se mi to dařit, byla jsem nadšená. Začali jse mi vracet vzpomínky na první porod, jaké by to asi bylo, kdybych to už poprvé byla schopna zvládnout. Při prvním porodu mě kontrakce tak zasáhli, že jsem nebyla málem schopna stíhat dýchat, natož tak přijít na to jak správně dýchat a teď jsem na to mám čas, můžu se pozorovat a nastoupit na tempo porodu. Vím z kurzu, že se nemá u porodu moc mluvit, ani přemýšlet, ale mě to pomáhalo to přemýšlení, to vnímání svého těla. A tak si užívám jak ty kontrakce zvládám prodýchat a že k té ostré koncové vyhrocené bolesti pak nedochází (i když nevím, jetli by to ta bylo i bez epiduralu, težko posoudit). Občas si zajdu do sprchy a pak mě trkne, že s nohama u sebe asi ten porod moc nepůjde, tak se pořádně rozkročím (na čtyřech) a začnu si představovat jak se otvírám a jak pouštím dítě ven.

Mám už v sobě 4. epidural a kontrakce jsou opravdu výrazné, ve sprše začnu dost krvácet tak volám A. a přijde i doktor a říkají, že už to bude. Dohodnem se, že budu sedět na koze (takže úplně neležím na zádech), začala jsem mít hrozný strach, že příjde ten okamžik, co si neumím plně představit, mám takovou urputnou vnitřní paniku. Jsem už na té koze a jsem ráda že jsem v té poloze (je to divné ale je to tak). Oba ještě na chvíli odchází, já si tak ležím dýchám zvládám kontrakce a děsím se toho, že je to tu. Bleskne mi i hlavou že už se budu muset vyrovnat s tím, že syn umře. S dětskou lékařkou jsme dohodlé, že až se syn narodí, prohlédne ho a zabalí a pak se mě teprve zeptá jestli ho chci vidět.

Opět přichází A. a sděluje mi, že v čekárně je moje sestra a že jestli může za mnou nebo jestli tam má počkat v čekárně než bude po všem, že neví co má dělat, ale že mě chce podpořit. Jsem najedou celá rozklepaná a jsem za to i ráda, že přišla, říkám ať ji vezme dovnitř. Sestra příjde celá ubrečená, omlouvá se, že přišla, že to neměla vědět, ale že to mamka nevydržela a zavolala jí to, strhla se další vlna pláče a já ji říkám, že už budu rodit a že se moc bojím. Vrací se i doktor, A. s doktorem mi stojí u noh a sestra u hlavy a dívá se směrem na mě. Ještě jsem se ujistila, že to sestra zvldáne tam se mnou být, když sama rodila jen císařem a chce mít ještě děti. Říkala, že to vydrží.

A jdem na to, doktor říká, ať zkusím zatlačit až uznám za vhodné. Cítím takový mírný tlak v břiše a tak zkusím zatlačit a jde to, pak to hned zkouším znovu a ten pocit, že se něco děje tu nění. Doktor říká ať počkám na další kontrakci. A tak jsem to pochopila už jsem dokázala rozeznat kdy to má smysl tlačit a kdy ne (a taky mi docvaklo jak jsem při prvním porodu tlačila hodinu bez kontrakcí, protože už jsem prostě chtěla porodit a tím jsem si nejspíš odrovnala ten močový měchýř, prostě najednou mi to bylo jasné co vše jsem při prvním porodu pokazila). Další zatlačení a citím pohyby takové šimrání ve vagině jako by na vstupním konci. Říkám to doktorovi a jsem si jistá, že je to nožička, půjde po nohách (a je mi to jedno, jsem přesvědčená, že tím jak je malinký je to jedno, že v klidu projde tak i tak). Vím, že syn ještě žije, když mě dokáže tak lehtat, hrozně brečím radostí i smutkem a ptám se A. zda to při dalším zatlačení začne víc bolet nebo to bude stejné, říká že už stejné a více méně má pravdu. Další kontrakce přišla cca po 2 až 3 minutách, zatlačím a mám pocit jak na tobogánu obrovská masa mnou rychle a jemně projede až se zasekne. Přesto že tam nevidím přesně vím, že se syn zasekl o hlavičku. Kontrakce ustala a trošku jsem vnitřeně zpanikařila, průchod se jako by lehce uzavřel a cítím hodně příjemné pnutí, jako bych se měla natrhnout, ale nahoře u močového měchýře. A tak hodně dýchám a uklidním se. Doktor drží synovi tělo a říká ať v klidu počkám na další kontrakci, ujistím se, že je to opravdu kluk a je (doktor říká). Další kontrakce si také dává na čas a pak doktor se snaží hlavičku uvolnit lehkým točením, což je značně nepříjemné. Při další kontrakci se hlavička plně uvolní a lehce vyklouzne ven. A je to, vím to zažila jsem to a zvládla jsem to. Mezitím syna položí na stoleček, takže ho nevidím, lékařka ho prohlédne a ptám se jak vypadá, jestli už je podobný miminku, říká že ano tak ho chci vidět. Než syna vyšetří tak porodím v klidu placentu jde v kuse a hezká taková ještě nespotřebovaná. Doktor mě zkontroluje a nemám ani odřeninu. Po fyzické stránce jsem v pořádku (tedy skoro, mám infekci, která to celé způsobila, ale to se dozvím, až pozdě večer, při převozu na pokoj).

Moje sestra mě celou tu dobu držela za ruku a říkala mi jak jsem statečná, že to dobře zvládám. Na miminko se nedívá, má strach.

Dostávám můj malý uzlíček do náruče, zalívá mě vlna emocí, radosti z jeho narození (říkám si tak takové to je když se dítě narodí přirozeně a ne operačně) a první co mu říkám je: Konečně jsi u maminky miláčku můj. Dívám se na něj a je nadherný (vidím jen obličej a ručičky, ale víc vidět ani nechci). Je trochu podobný na prvního syna, ale o hodně víc se podobá mě. Oči mám zalité slzami, ale i tak zahlédnu na jeho tvářičce úsměv (nevím jetli byl skutečný nebo jen v mé mysli), ale cítím najednou jako by jsme spolu na mentální úrovni komunikovali, cítím jeho lásku a radost že jsem jeho máma. Koukám na něj a užívám si tu naši chvilku co jsme spolu, takové letmé setkání. V hlavě mi běží, už jsme se dříve potkali, a že se později zase setkáme a tohle je takové letmé setkání se ve věčnosti, takový rychlý pozdrav. Také cítím, že mi můj syn nese uzdravení, uzdravení mé ztrápené duše. Pak mu na hlas říkám, jak je moc statečný a silný. Pro sebe uvnitř vím, jak ho to musí stát moc sil být tu takto na krátce na živu, v maličkém neúplném těle a vím, že ho to umírání bolí a proto nechci aby to trvalo příliš dlouho, nechci mu způsobit zbytečné trápení. Koukám na něj lehce si ho tisknu k sobě, aby se cítil v bezpeční a říkám mu, že může v klidu odejít, že ho pouštím dál (vím, že tam už ho nic bolet nebude, dál už ho čeká světlo a klid, smíření se se sebou.).

Od narození do jeho smrti uběhla zhruba hodina. Doktorka jej konrolovala cca po 20 minutách. Věděla jsem, že ho budu moct mít u sebe jak dlouho budu chtít. Moje sestra se přes mé povídání jak je syn nádherný odvážila podívat a říkala, že měla strach, ale že mám pravdu, že je nádherný a chce si ho pochovat. Tak jí ho půjčuji, vidím jak je tetou mému druhému synovi aspoň na chvilku. S doktorkou mi ho na památku vyfotí a doktorka mu otiskne nožičku do památního listu. Jak se tak vše odehrává a mě čas plyne neskutečně rychle udělá se mi špatně. Poprosím o něco na zvracení a ať si pospíší, sotva dostanu misku pod pusu zvrací jedinou věc co jsem za celý snědla – banán.

Syn umřel, posílám sestru domů a ještě jej mám u sebe. Cítím jak chladne a odchází, vím i moment kdy odešla jeho duše, citím takové prázdno, vím, že už tu se mnou není, ale mám potřebu ochraňovat jeho tělo do doby než přijede pohřební služba. Těsně po porodu se vyměnila služba PA a dostávám jinou straší asistentku. A. se s mnou loučí a říká, že po tom co za ten den viděla, že o mě nemá strach. Starší PA má slzy v očích, takový příchod na směnu určitě nečekala. Představila se mi a byla na mě taky moc hodná. Nabízela mi odnést syna na sesternu, ale říkám, že nechci že s ním chci být než pro něj přijedou. Jsem už dost unavená, ale prostě ho nemůžu dát z ruky. Jdu s maličkým i na záchod a přitom ho celou dobu držím v jedné ruce. Vím, že ho odevzdám, ale prostě chci aby to bylo až na odejzd. Před 23 hodinou přijíždí pohřební služba a do pokoje vstupuje náš rodinný kamarád (měli jsme štěstí že měl zrovna službu). Je pro mě jednoduší dát syna někomu známému než úplně cizímu (i když bych nic nenadělala). Vím, že ho povezou na pitvu a pak nám ho vrátí na pohřeb. Syna odevzdám a jdu do sprchy. Už jsme byli rozhoučení a já vyčerpaná vím, že teď nastal čas se s tím vyrovnávat. PA mě odvází na gynekologii na nadstandardní pokoj (který neplatím), abych měla soukromí a nemusela vidět maminky s dětmi. Dostávám prášek na zastavení laktace a něco na usnutí. Berou mi krev kvůli infekci, aby viděli zda to ustoupilo a pak dostávám i nějaká antibiotika. Docela rychle usnu. Ráno další odběry, docela mě pobaví sestřička, která je vyklepaná z toho, že mám špatně viditelné žíly a že ona vždy vyfasuje takové pacienty a pak jí to nejde, tak jí povzbuzuji, že to zvládne a zvládla to.

Něco málo posnídám, a pak brečím a břečím a přehrávám si celý den, co jsem zažila. Představovala jsem si svoje nejbližší kamarádky a každé jedné po druhé jsem v duchu vyprávěla co jsem zažila a chci si z tohoto dne co nejvíc zapamatovat a uchovat. Jdu opět do sprchy a jsem v údivu, že moje tělo je nedotčené, úžasné, citím se skělě a ptám se sama sebe: Opravdu jsem po porodu?). Očistky mám docela slabé – tak jako běžná mentruace, do dvou týdnů zmizí úplně.

Pak přichází na kontrolu lékař ten co mě přijímal, je takový odtažitý asi moc neví co říkat (je vidět že je hodně mladý). Vyšetří mě plně profi (promačká břicho), vyptá se co a jak jesli je mi fajn a odchází. Odpoledne mě čeká návštěva manžela a pak naší rodinné kamarádky (která mimo jiné v sobotu večer jela k nám domů urovnat situaci, kdy to moje mamka a můj manžel nezvládali a hádali se). Docela se příjezdu manžela bojím, že budeme jen brečet, ale zvládáme to dobře a jeho přítomnost je mi moc milá. Kamarádka přijíždí později a dělá mi společnost až do večera, takže mi neděle utekla jak voda. Večer už usínám sama bez léků a spříslibem, že mě zítra si pustí to jde docela dobře. V pondělí se vše protahuje, výsledky z vyšetření nejsou tak rychle. Ráno za mnou přichází ještě pan doktor L., odbíhá se na mě podívat jak se mi daří. Je to takový milý usměvavý doktor, se kterým se dá domluvit. Udělal maximum proto, aby mě odpoledne pustili. A tak po 14 hodině mě manžel vyzvedává, jedeme na matriku pro rodný list a pak hned zařídit pohřeb. Pohřeb je hned v úterý.

Jedeme domů, teď ještě vše vysvětlit synovi, říkám mu na rovinu, že bratříček umřel a že s námi nebude. Prostě jednoduše, ale pravdivě. Syn se asi ještě týden každý den vyptává a tak mu to říkám stále dokola až je s tou odpovědí spokojený. Dnes s odstupem času mi občas řekne, miminko umřelo ale maminko neboj naroste nové. Děti jsou opravdu kouzelné bytosti.

V úterý odpoledne je pohřeb, syna nám hlídá naše rodinná kamarádka a my jdeme sami s manželem rozloučit se s našim druhým synem. Ponurost a tíži tohoto zážitku lze jen ztěží popsat. Jsme sami dva s našim kamarádem od pohřební služby v přípravné místnosti a uprostřed na vozíčku leží malá rakvička. Tak nějak citím, že tohle není to pravé rozloučení a tak se ptám jestli i po té pitvě zabalený vipadá dobře, prý jo tak si ho můžu otevřít a vyndat. Ještě naposledy si ho pochovám. Manžel před otevřením rakve odešel, ale pak jsem ho nechala zavolat a tak ho poprvé a naposledy viděl a jedinkrát si ho na krátce pochoval. Pak jsme ho vrátili do rakvičky a šli. Bylo to krátké rozloučení, ale víc by jsme nezvldáli, to by bylo spíš mučení. Na druhou stranu tento obřad byl pro mě osobně vnitřně důležitý. Pak jsme si s manželem v autě hodně promluvili jak už dlouho ne a oběm nám to udělalalo lépe. Manžel i slíbil, že přestane kouřit kvůli Martínkovi. Trvalo mu to měsíc než přestal, ale dokázal to sám bez jakékoliv pomoci a nyní nekouří a vypadá to, že se k tomu snad nikdy nevrátí.

Po obřadu a popovídání se vracíme ke kamarádce a synovi a jdeme společně na restauraci na jídlo, mamé takovou soukromou rozlučku. Tato naše kamarádka také přišla o dítě ve 4. měsíci doma do toalety, takže s námi hodně soucítila a její rady měli pro mě váhu a moc nám celé rodině pomohla.

Jak jistě víš, mám obchod, nyní zaměřený na dětskou barefoot obuv a tak jsem hned v pondělí začala vyřizovat objednávky, bylo pro mě fajn, že mám co na práci a nemusím tolik myslet na to co se stalo, ke zhroucení a nucené dovolené v obchodě došlo až za několik měsíců. Ale v tu chvíli to pro mě bylo super rozptýlení a taky že mám co dělat, že má můj život smysl. Také mě drží nad vodou to, že již dítě mám a stále jsem máma a mám se o koho starat.

O svém těle jsem se ještě dozvěděla jednu zajímavost. Týden po propuštění jsem brala léky na zastavení laktace a jak jsem je vysadila okamžitě se mi nalili prsa, přesto že jsem u sebe už žádné dítě neměla. Léky jsem však už brát nechtěla (hýbalo mi to s psychikou, byla jsem jak zamrzlá a nemohla se pořádně vybrečet). Po týdnu to však samo ustalo.

To že jsem nemohla nějaký čas vidět maminky s malými dětmi je snad samozřejmé, šla jsem na další hlubinku a taky k psychiatričce. V srpnu jdu ještě k psycholožce. S odstupem času můžu říct, že mě to navždy změnilo. Tento můj zážitek mě zocelil, zjistila jsem co dalšího vydržím, mám větší chuť do života, vyléčilo se mé trauma z prvního porodu a přišlo spousta a spousta uvědomění si…..ale to by bylo na další příběh.

Dnes jsem ve stavu, že se těším až znovu otěhotním a vůbec se mi nechce nikam do práce, ale na čas musím, protože obchod zatím nevynáší tolik, abych mohla dělat jen to. Bolest ze ztráty syna už tu bude vždy, ale já jsem přežila a ve zdraví a musím si toho daru cenit a ne jej promrhat, žít dál. Vím, že se mi jeho smrt bude vracet v mnoha momentech života, ale nejde o to zapomenou, jen to zvládnout s touto zátěží.

No a můj názor na hezký další porod, chtěla bych to prožít asi takto:

V porodnici se soukromou asistentkou, s epiduralem, poslech jen přes doplera a žádné tahání dítěte při konečné fázi. Můj strach z porodu přetrvává, hlavně strach z toho, že nezvládnu tu bolest a že se natrhnu (to je pro mě noční můra). Po projití takového malého miminka mi průchod novorozence běžné velikosti příjde nepředstavitelné. Přesto že denně porodí tisíce žen, je to pro mě fascinující a děsivé zároveň.

---

V době kdy příběh zveřejňuji už tato úžasná žena čeká další miminko. Z celého srdce jí přeji krásný porod a zdravé spokojené miminko!

---