Jaké to je být porodní asistentkou a co pro mě znamená mateřství? 

Rozhovor pro inteligentní-žena.cz
Markéta Bartošíková

Kristino, kdy se ve vás objevila touha stát se porodní asistentkou?

Už od malička jsem tíhla k medicíně. Moje babička je pediatrička a teta a strejda gynekologové. Tyhle obory mě lákaly vždycky. Když jsem dospívala, měla maminka kamarádku, která žila v cizině a byla dula. Duly tentkrát u nás ještě nebyly, takže to bylo něco exotického. Bavilo mě poslouchat, jak si s maminkou povídaly o porodech. A tak nějak díky tomu ve mně dozrála touha pomáhat ženám prožívat přirozené porody. Líbily se mi fotografie dětí těsně po porodu v náručích svých maminek, a ty úžasně radostné výrazy žen… Takhle by to mělo být, to je ono, říkala jsem si. A pak přišla ta zásadní otázka, pomohu ženám více jako lékařka nebo jako porodní asistentka? Lékařka má sice v naší společnosti „větší moc“, ale je zástupkyně medicínského modelu, který nevnímám pro běžné zdravé ženy jako optimální. Porodní asistentka je nositelka dávné moudrosti o tom, že ženské tělo ví, jak porodit dítě a jejím cílem je ženy podporovat v tom, aby tyto své možnosti rozvinuly, zajistit jim optimální podmínky, jemně proces porodu provázet… No a pak jsem v maturitním ročníku na gymnáziu otěhotněla. A bylo rozhodnuto, nechtěla jsem studovat medicínu s miminkem. Prožila jsem úžasný přirozený porod a řekla si, že tohle bych přála všem ženám. A tak jsem se stala porodní bábou.

Jaké charakterové vlastnosti by měla mít porodní asistentka?

Hlavně by měla být trpělivá. Občas s nadsázkou říkám, že spěch a netrpělivost jsou v dnešní době nejčastější porodní komplikace. No a pak by také měla mít velké srdce, měla by ráda pracovat s lidmi, mít repekt k jejich životním příběhům, přáním a jedinečnostem, k tomu, že každá žena má svou cestu a někdy se mi něčí cesta sice nemusí líbit, ale i tak se k takové ženě musím chovat s úctou… Porodní asistentka by také měla být rozumná, vzdělaná a otevřená novým informacím. Zkrátka laskavá odbornice 🙂

Jste víceprezidentka Unie porodních asistentek. Co tato pozice obnáší?

V Unii porodních asistentek mám na starost rozvoj komunitní péče, tedy práci terénních porodních asistentek. Těch, co o ženy pečují v těhotenství, doprovází je k porodům a pak dělají poporodní návštěvy. Dříve bylo běžné, že když žena odešla z porodnice, přišla ji pak domů zkontrolovat porodní asistentka. Poradila s kojením, zkontrolovala případné porodní poranění a podpořila novopečenou maminku psychicky. Dnes tato služba téměř ve všech regionech ČR chybí a to je velká škoda. Ženy po porodu si zaslouží, aby jim někdo naslouchal, zaslouží si podporu a odbornou péči. Obnovit síť terénních porodních asistentek je jeden z mých cílů. Pak se také podílím na vzdělávání porodních asistentek, vedu semináře o prevenci a hojení porodních poranění, o tom, jak vést těhotenskou poradnu a jak si založit soukromou praxi… Podporuju začínající kolegyně. Podílím se na vzniku jednotné zdravotnické dokumentace pro potřeby porodních asistentek a vymýšlím, jak ještě všelijak jejich práci rozvíjet a usnadnit jejich fungování v současném systému zdraovtnictví, který-  řekněme si to na rovinu – je poněkud zkostnatělý a lidské zdraví není vždy na prvním místě.

Jaký byl, pro vás, nejsilnější zážitek z porodu vašich klientek?

Panečku, těch bylo mnoho. On totiž každý porod je svým způsobem zázrak. Ale ten úplně nejsilnější možná byl, když jsem vůbec poprvé musela po porodu resuscitovat miminko. Měla jsem v rukou děťátko, které vypadalo, jako by nežilo. Začala jsem postupovat podle protokolu a v jednu chvíli mi něco besklo hlavou, a tak jsem houkla na jeho maminku: „Mluv na něj! Jak se jmenuje? Zavolej ho!“ A ta žena na miminko začala mluvit, volala ho a hladila, a v tu chvíli miminko otevřelo oči… Během pár vteřin začalo samo dýchat a za pár minut už bylo úplně růžové, u mámy v náručí olizovalo prso… Vše dobře dopadlo a dnes už mu jsou 2 roky. Je to šikovný chlapeček. Nikdy ale nezapomenu na to, jak mocný lék je matka. Kdo ví, jak by to tehdy dopadlo, kdyby ho maminka nezavolala…

Porodem vaše spolupráce s rodinou nekončí. V čem je podle vás specifické období šestinedělí? V čem může být porodní asistentka ženě a jejímu dítěti v tomto období nápomocná?

Přesně tak, v dnešní době se za vrchol všeho považuje porod. Ale porodem to nekončí, naopak. Porodem to teprve začíná. Šestinedělí je úplně speciální období v životě ženy i celé rodiny. Žena musí regenerovat po porodu, zároveň musí reagovat na potřeby miminka, což zvlášť prvorodičkám může úplně obrátit svět vzhůru nohama. Do toho je žena v tomto období velmi citlivá… Je to náročné. Plné velkých emocí. Obrovské lásky, velkého vyčerpání. Pocitu vděčnosti i pocitů, že to nemůžu zvládnout… Ženy v šestinedělí si zaslouží speciální pozornost. Když žena porodí, jakoby na ni všichni zapomněli. Vše se najednou točí kolem miminka. Dříve ale bylo běžné, že si lidé vážili životadárné ženské síly a tu také oslavovaly. Když žena porodila, dělaly se slavnosti na její počest. V mnoha kulturách se na konci šestinedělí dělají speciální rituály, které mají ukončit „jiný stav“, ve kterém žena od otěhotenění doposud byla. Cílem bylo uctít ji a přivést ji zpátky do reálného světa. Naštěstí se k této dávné moudrosti zase vracíme. To teda není úplně úkolem porodních asistentek, ale chtěla jsem to zmínit, protože to považuju za důležité. Kultura, ze které se ztrácí rituály, je kulturou úpadkovou… Rolí porodní asistentky je ženu podporovat. Podpořit její pocit, že se zvládne postarat o miminko, že dokáže kojit. Pokud je žena poraněná, porodní asistentka sleduje hojení a radí, pokud je potřeba. Sleduje také, zda se tělo ženy dobře regeneruje po porodu, zda se děloha stahuje zpátky do pánve, zda se žena čistí, jak má. No a pak také ženám radí, s čím je potřeba. Jednou z důležitých oblastí je například návrat k sexualitě po porodu, antikoncepce, ale třeba i cvičení, či zpracování porodního zážitku či psychického traumatu, pokud k nějakému došlo.

Co pro vás znamená mateřství?

Mateřství je nekonečná láska. Mateřství je to nejsmysluplnější, co mě v životě potkalo. Je to výzva k velké kreativitě, improvizaci a nebetyčné trpělivosti. Mateřství je obrovská radost. Možnost pohlédnout na svět z netušených úhlů… Je to ale i setkání se svým stínem. Pochopení svých limitů. Je to i velká únava po probdělých nocích a někdy i pocit strachu a bezmoci…

Někdy to, co považujeme za negativní projevy či vlastnosti našich dětí, je přesně to, co se naučily od nás dospělých. Uvědomit si tohle a zpracovat to, pohlédnout do toho zrcadla, je obrovská škola. Chce to velkou pokoru. I tohle obnáší mateřství. Je to vzájemné učení a objevování netušených možností. Myslím, že základním úkolem matky je vyživovat. Živit srdce dítěte bezpodmíněčnou láskou, živit jeho duši pohádkami a příběhy, sytit jeho mysl novými podněty a vyživovat jeho tělíčko dobrým jídlem. Teda alespoň tak to cítím já.

K ženám se dnes dostávají často zkreslené informace o porodu. Maminky sdílejí své zážitky z porodu na sociálních sítích, v seriálech je porod zobrazován jako akutní kritická situace, diskuze na internetu bývají plné negativních zkušeností. Co má nastávající maminka a její partner dělat, aby těmto vyhlídkám nepodléhali a žena prožívala své těhotenství a následně porod jako individuální zkušenost?

No nejjednodušší je prostě se těmto zdrojům infomací vyhýbat. Svým klientkám doporučuju, ať se „obalují“ pozitivními lidmi, příběhy, knihami, filmy… Ať si prostě vytvoří takovou svou bublinu pozitivního myšlení. Tím nemyslím, aby strkaly hlavu do písku a braly porod na lehkou váhu. Ale je zbytečné soustředit se na negativní informace, protože to ničemu nepomáhá. V dnešní době je spousta skvělých knih, které přinášejí podpůrné informace. Je vyloženě škodlivé pěstovat v sobě strach z porodu. Radím ženám, ať pečují o své porodní sebevědomí. Doporučuju setkávat se a mluvit s lidmi, kteří prožili krásné porody… Prostě dělat to, co jim pomáhá věřit, že vše bude dobré. Protože proč by nebylo? Statistiky mluví jasně, když je žena zdravá, těhotenství probíhá normálně a porod začne sám v termínu, pak je pravděpodobnost více jak 99%, že porod bude bez komplikací. Tedy pokud do něj někdo nebude zbytečně zasahovat.

Jak dlouho již práci porodní asistentky vykonáváte?

7 let.

 O kolik žen obvykle pečujete?

Většinou chodím k 5-6 porodům za měsíc. A ženy ke mně chodí i do těhotenské poradny. Obvykle začínáme spolupracovat po prvním trimestru, takže mám v péči kolem 70 žen ročně. Možná trochu víc, protože některé požadují třeba jen poporodní péči nebo jen přípravu k porodu.

Pokud se rozhodnu využít vaši péči, kdy je nejvhodnější doba vás vyhledat?

Dnes je obrovská poptávka po porodních asistentkách. Ještě před dvěma lety nebyl problém hledat si porodní asistentku měsíc před porodem. Dnes mívám plno půl roku předem. Takže ideálně začínám se ženami spolupracovat na začátku druhého trimestru.

Je něco, co byste chtěla vzkázat nastávajícím maminkám?

Že porodem se nerodí jen miminko, ale i nová žena. Žena, která porodí, už zkrátka nikdy nebude stejná. Pokud si ponechá zodpovědnost za svůj porod ve svých rukách, může se porod stát jedním z nejkrásnějších prožitků v jejím životě. Porod pak bude zdrojem obrovské radosti, síly a sebevědomí. Ženy umí rodit děti a děti vědí, jak přijít na svět. Štve mě, že ženy pořád někdo porodem straší a přitom je to všechno úplně naopak. Ve skutečnosti, když má žena dostatek času a klid, je většina porodů hladká. Jsou dokonce ženy, které rodí bezbolestně. Mohla bych pokračovat dál a dál… Přála bych si, aby si ženy zase rozvzpoměly na to, že porod je něco krásného, radostného, jednoduchého, byť intenzivního, že to příroda skvěle zařídila, že svému tělu a miminku mohou důvěřovat…