Prostě bere život takový, jaký je. Nemyslí si o nikom nic zlého. Bere vše bez předsudků. Ať jste nejlepší kamarádka jeho mámy nebo ten protivný soused od vedle, usmívá se na vás na celé kolo. Nepočítá vaše úspěchy, co jste v životě dokázali nebo zrovna pokazili, prostě vás bere jako člověka. Nic víc, nic míň.
Neřeší, jak vypadá, zda mu to sluší, jestli je ustrojené podle poslední módy nebo má zrovna vyrážku a soplíček u nosu. Má samo sebe rádo stále, ať je, jaké je – prostě takové, jaké zrovna je.
Vždycky vám dá další a další šanci. I když ho rozpláčete, třeba protože zrovna po týdnu fakt chcete jít do sprchy nebo si potřebujete zajít k zubaři. Když se vrátíte, zase vás miluje. Nedává vám to sežrat a nic vám neoplácí. Život jde prostě dál. Proč se trápit tím, co už je pryč.
Miminko vám prostě nic nevyčítá. Nedělá si v duchu seznam křivd a křivdiček, kterých jste se na něm dopustili. Nezatěžuje se tím. Neubírá si energii.
Mají svůj čas, nenechají se vystresovat. Žijí prostě tady a teď. Nemůžete je nijak urychlit, nemůžete si lusknout prstem, aby už mu konečně vyrostl ten první zub. Musíte prostě pokorně čekat. Čekat, až přijde ten jeho správný čas.
Jestli mě něco opravdu baví, tak pozorovat miminko, jak jde do všeho po hlavě, totálně naplno. S jakou absolutní rozkoší olizuje stroužek jablíčka, jak by si ho nejraději celý narval co nejrychleji do chřtánu. Jak cáká při koupání ručičkou do vody, jako by to byla ta největší švanda na světě…
Když se miminko vzbudí, tak se vždycky protáhne. Tak nějak se asi potřebuje zase uvelebit ve svém tělíčku, než se zase pustí do dalšího života. Takové malinké zastavení, než se jde na věc.
Když miminko něco nechce, tak to prostě nechce. Nejde ho proti jeho vůli nakrmit, uspat, nebo mu třeba vyndat soplíček z nosu. Ono vám prostě řekne, že ne a nic s tím nenaděláte. A nepřemýšlí u toho, že tím třeba naštve maminku nebo urazí babičku, která se přeci ták snaží. Miminko prostě vnímá v prvé řadě sebe. Chce to, co je dobré pro něj.
Tohle je snad vlastnost, kterou mám úplně nejraději. Miminka se nevzdávají. I když spadne, zase vstane. Snaží se. Dál a dál trpělivě objevuje svět. Nebere si neúspěch osobně, nehledá viníka v okolním světě, nezlobí se na osud nebo karmu. Nezalomí to po prvním nezdaru a neřekne „na to nemám“… Prostě vstane a zkouší to dál. Znovu a znovu, dokud se to prostě nepovede.
Úsměv je jeho nejsilnější zbraní (teda hned vedle pláče, ať jsme spravedliví :-D). Miminko je natolik líbezné, že si svým úsměvem a bezelstností podmaní snad kohokoli. Vždycky mě baví sledovat, jak i ti nejzapšklejší morousové při pohledu na malé miminko tají, jejich křivky měknou a obličejem se rozlévá opětující úsměv. Když se miminko usměje, odpustili byste mu všechno na světě.
Miminka jsou prostě kouzelná. Pobývat v jejich přítomnosti je doslova léčivé. Ne nadarmo se vždycky všichni předhání, aby si mohli takové miminko pochovat.
Vzpomínám si na scénku z filmu Překrásná zelená, kde se mimozemská civilizace nabíjela tak, že si chovali miminka (a ten proces byl oboustranný, nabíjelo se i to miminko).
A tak děkuju svým miminkům, že mě pokaždé učí něčemu novému. Že mi připomínají, o čem život opravdu je.
Inu tímto končím svou ódu na naše nejmladší a přeji vám všem, kteří zrovna máte to štěstí a výsadu moci mít takové miminko v životě, ať si tohle nádherné intenzivní období opravdu užijete. Beze spěchu a pocitu, že něco musíme stihnout, že nám péčí o miminko něco uniká někde jinde… Jediné co musíme, je být 🙂
A moje milovaná Eliška Kupšovská k tomu všemu dodává:
„Miminka jsou speciální bytosti. Já dodávám, že vás naučí zpomalit a když nenaučí, tak vás přinutí „
A to je svatá pravda a může to být jeden z jejich největších přínosů do našeho života 🙂