O partnerství, když se narodí děti

Už je to poměrně dlouhá doba, co jsem na předporodních kurzech začala pravidelně mluvit o partnerství po narození dětí. Vždy když máme lekci o péči o miminko, věnujeme se také péči o vztah mezi rodiči.

Kdesi jsem zaslechla, že v systému rodinných konstalací jsme na prvním místě partneři a až poté rodiči. Přišlo mi to nejdřív divné, protože přeci děti jsou na prvním místě. Ale ne. Má to svoji citlivou logiku. Chceme-li dobře pečovat o děti, nestačí načíst Koncept kontinua a spoustu dalších knížek, nestačí nakoupit krásné látkové plenečky, šátek a spoustu hraček pro rozvoj mimika, to hlavní je, aby dítě vyrůstalo v láskyplném prostředí. A nejde pouze o lásku, kterou cítíme ke svému mláděti, ale jde velmi mnoho o lásku partnerskou o lásku mezi rodiči. Chvála a Trapková, dva psychosomatičtí rodinní teraperuti dokonce používají termínu sociání děloha, tedy prostředí rodiny, kde se dítě vyvíjí, jak emocionální, tak komunikační, zvykové a podobně… To co tvoří sociální dělohu jsou vztahy mezi jejími členy, emoce, které k sobě cítí, v podstatě jde o atmosféru v rodině.

Jistě mi dáte za pravdu že je těžké vychovávat dítě v partnerství, kde chybí láska. Neb dítě se tak nějak živí tím, co tvoří rodiče. Dítě z rodiny, kde neproudí láska, bude emocionálně hladové, dítě z rodiny, kde se často rodiče hádají, bude dost možná v životě nejisté. Víme, že rodiče jsou naše první a nejsilnější vzory. Víme, že ať chceme nebo ne, skoro všechno jsme odkoukali od nich. A víme, že jednou budou jejich partnerské vztahy ovlivněny naším rodičovským parterským vztahem.

Jedna z nejdůležitějších věcí, které tedy můžeme pro své děti udělat, je pečovat o své partnerství a rozvíjet ho.

A jak tedy na to?

Když se narodí děti, mnohdy se zdá, jako by se celý život otočil vzhůru nohama. Vše se najednou točí kolem miminka a jsou dny, kdy nezbývá čas ani na to, vyčistit si zuby. Představa, že máme pečovat o partnerství je v tomto kontextu komická. To poslední na co myslíte, je nějaká romantika. A to je jedna z věcí, které je potřeba přijmout. Když se narodí děti, do značné míry přestane být čas na spontánní výbuchy romantiky. Často jsou oba rodiče unavení a čekat na to, až se oba budete cítit sexy, spokojení, seberealizovaní a žádostivý je prostě nereálné. Tohle bylo pro mě osobně asi nejtěžší, přijmout, že vztah už neběží sám od sebe, že je potřeba se snažit, je potřeba plánovat. Pokud mu totiž nevěnujeme pozornost v kolotoči radostí a starostí s miminkem, parnerský vztahse může snadno tiše vytratit. Stane se to samo od sebe, člověk ani neví jak…

Základ tedy je, vědět o tom, že se to může stát a vědomně tomu předcházet, rozhodnout se, že to tak nechcete, rozhodnout se o vztah pečovat, vyživovat ho. Jde o vnitřní nastavení. Udělat vztahu místo.

To, co velice pomáhá udržovat dobré naladění i v náročnějších situacích je humor a jeho citlivé užívání. Vědět, kdy se žertování naprosto nehodí a kdy ano. Umět si udělat legraci sama ze sebe. Umět náročnou situaci obrátit v humornou historku, na kterou budete po letech vzpomínat.

Dlouhodobé partnerství je méně impulzivní a intenzivní než počátek vztahu, kdy to jde tak nějak samo od sebe. To, z čeho je vyživováno dlouhodobé partnerství, bych nazvala každodenní drobné projevy náklonnosti. Po narození dětí už asi nějakou dobu nebudete mít možnost vášnivě promilovat celou noc. To, co živí dlouhodobé partnerství, jsou něžné maličkosti, malinké rituály, na které je důležité nezapomenout ani když máte pocit, že naprosto nestíháte. Pusa při odchodu do práce, otázka jak ses měl/a…

Důležité je vědomě se rozhodnout, že chci druhému projevovat lásku. Chceme abychom navzájem věděli, že naše láska stále trvá. Velmi inspirativní je v tomto ohledu kniha Pět jazyků lásky. Mluví o tom, že existuje několik způsobů, jak projevovat lásku. Většina partnerství troskotá na tom, že ačkoli se navzájem partneři milují, nevědí to o sobě navzájem. Je to fakt zvláštní, ale je to tak. Může se totiž stát, že každý projevuje a přijímá lásku jiným způsobem. Proto je velice důležité zjistit, jakým jazykem lásky každý z vás mluvíte a pak si projevovat lásku právě tím jazykem. Těchto pět jazyků jsou: slova, pozornost, služby, doteky, dárky.

Mnohým nedorozuměním ve vztahu pomůže předejít, pokud se seznámíte s faktem, že ženy jsou cyklické. Ženy a muži se zkrátka liší jedním základním faktem, a to tím, že muži nemají menstruační cyklus, jsou tedy zdánlivě stabilní, kdežto ženy se v průběhu měsíce proměňují podle toho, jakou fází cyklu zrovna procházejí, podle hormonálních hladin, které tyto fáze řídí. Jsou dny, kdy se ženy potřebují uzavřít do sebe a nic neřešit a jsou dny, kdy se potřebují vášnivě pomilovat, je dobré vědět v jaké fázi žena zrovna je 😉

Inspirovat vás může například kniha Cyklická žena nebo Návod na ženy.

V určitých obdobích našeho vztahu jsem měla pocit, že se jen starám o děti, a že už snad ani nejsem člověkem. Připadala jsem si jako jedno velké chodící prso, vždy připravené nakojit potřebného potomka. V takovém rozpoložení je opravdu těžké tvořit vztah. To, co nám tehdy pomáhalo, bylo, když jsme se s mužem dohodli, že si vzájemně dáme každý den jednu hodinu, kdy si druhý bude dělat cokoli chce, jen sám pro sebe. Číst knihu, sjíždět facebook, jít na tichou procházku do přírody, jít si koupit něco na sebe, psát deník, kreslit si, tvořit, koukat do blba… Myslím, že v určitém okamžiku nás tohle lidsky zachránilo. Samozřejmě, se to nevede vždycky každý den,což by byl ideál, ale myslím, že je dobré dát si nějakou nepodkročitelnou hranici, třeba třikrát týdně. Když se povede víckrát tím líp. Nebo třeba ne hodinu denně, ale jedno odpoledne o víkendu, jeden sobotu, druhý neděli. Dělali jsme to tak, že vždycky jeden vzal děti ven a druhý byl doma a pak jsme se vystřídali nebo naopak, jeden zůstal s dětma doma a druhý si šel, kam potřeboval. Vtip je v tom, že když se staráte o děti, přijde vám to občas naprosto bezbřehé, nekonečné, to neznamená, že by to nebylo s dětmi krásné, ale když nemůžete vůbec plánovat, vůbec se na něco těšit, vůbec se nemůžete rozvíjet, tak pak se prostě necítíte dobře. Já miluju to kouzlo být občas sama doma a mít celé to najednou tiché království pro sebe. Jó ticho je moc fajn, to člověk díky dětem fakt ocení 🙂

Tahle metoda je velmi důležitá zvlášť ve chvíli, kdy máte pocit, že muž si dál žije svůj život, realizuje se v práci, chodí s kamarády ven a vy jste pořád uvázaná u dětí a nemáte ani chvíli pro sebe. Tahle metoda pak vrací do vztahu rovnováhu.

Další důležité pravidlo, které se nám osvědčilo je vyhradit si alespoň jednou týdně čas pro parterství. Čas, který pravidelně trávíme spolu bez dětí. Protože žijeme několik set kilometrlů daleko od našich rodin, není reálné aby nám pomáhaly babičky. V určitou chvíli jsme se ale rozhodli zajistit si hlídání pro děti. Každý čtvrtek odpoledne k nám chodila milá studentka, která nám hlídala děti, zatímco my šli na rande. Jo chápu, zase to není taková romantika, když si řeknete je čtvrtek jdem na rande, místo dneska tě moc chci vidět, jdem na rande. Ale prostě, když máte děti, není mnoho prostoru pro spontaneitu a je dobré alespoň plánovat. Pro vztah je velice důležité živit ho pozitivními společnými zážitky, řeknuli to ošklivě psychologickým jazykem je to klasické podmiňování, která ale ať chceme nebo ne funguje. Když máme malé děti a řešíme stále dokola, praktické věci kolem chodu domácnosti, co se rozbilo, co je potřeba opravit, zařídit atd. Snadno se může stát, že si partnera podvědomně začněme spojovat s negativními zážitky a to je dobré přebít zážitky pozitivními. Je skvělé, když se máme jako partneři na co těšit. Životní naladění je úplně jiné, když víme, že nás čeká něco hezkého než když máme pocit, že nás nic nečeká…

Poloplná sklenice je takové heslo, které jsme začali používat, když se hádáme nebo něco řešíme. Ve zkratce jde o to, že máme vždycky možnost si vybrat, jak svět budeme vidět, jestli se na půllitrovou sklenici, kde je čtvrt litru budeme koukat jako na poloprázdnou nebo poloplnou. A tak si pořekadlem Poloplná sklenice občas připomínáme, že chceme vidět svět z té lepší stránky.

To co podle mě drží vztah pohromadě je sex. Moje babička tohle léto pronesla zásadní větu, jednou večer jen tak mezi řečí říká, „jó to se vždycky říkalo, z peří chmýří, všechno smíří“ a spiklenecky na mě mrkla. Rozumějte, dříve byly péřové peřiny… Když jsme měli malé děti občas se nám stalo, že jsme úplně zapomněli na svojí sexualitu. Byli jsme unavení a přes den nebylo kdy a večer jsme ze všeho nejvíc toužili jít spát. A tak se stávalo, že jsme se třeba i několik týdnů nemilovali. Líbí se mi anglické „make love“ dělat lásku. Jo parteři by neměli zapomínat dělat lásku. Protože tak jak se z života vytratí sex vytratí se i láska. Oxytocin, hormon, který se vylučuje při orgasmu, je přímo zodpovědný za behaviorální a emocionální změny, které vedou k pocitu zamilovanosti do partnera, pomáhá držet vztah pohromadě. Pamatuju si, jak jsme pak po čase byli podráždění a už jsme ani nechápali, proč jsme vlastně spolu, pak jsme se pomilovali a jako kouzlem jsme zase viděli smysl.

Na jedné přednášce o sexualitě jsem slyšela, že pravidelný sex by měl být jako rozhodnutí jíst zdravě a každý den si čistit zuby, že je to prostě součást zdravého životního stylu.

To pro mě tehdy bylo moc. Moc málo romantické. Ale teď postupně víc a víc chápu jak je to moudré. Když má člověk malé děti prostě není na romantiku vždycky čas, ale na sex by čas být měl. Člověk prostě nemůže být zdravý a nemůže mít zdravé parterství bez sexu. Pamatuju si, jak jsem často byla unavená a cítila se mizerně a nechtělo se mi, ale pak jsme se pomilovali a cítila jsem se o tolik lépe…

Ještě jedna poznámka ksexualitě. Když na předporodních kurzech mluvím o sexu, často se mě rodiče ptají, jak to mají dělat, když spí s dětmi v posteli. Zda to, že se budou milovat, děti nějak nepokazí. V této souvislosti mě velice zaujala jedna pasáž z knihy Koncept kontinua. Kde autorka píše o sexualitě domorodců. Říká, že tam běžně spí celá rodina pohromadě a že se rodiče běžně milují a pro vývoj dítěte je to velmi důležité. V naší kultuře, kde to běžné není, je sexualita v podstatě nemocná. Když malé dítě spí a rodiče se vedle milují jakoby mu tím předají něco důležitého, aby pak samo mohlo v dopělosti prožívat zdravou vztahovost. Takže problém ve spaní ve společné posteli nevidím.

Výborná kniha jak to udělat, aby ze vztahu nevyprchala vášeň a vzájemná přitažlivost je Cesta pravého muže. Vřele a moc doporučuji, tohle byla pro mě jedna z nejzásadnějších knih, díky které jsem pochopila mnoho o polaritě mezi mužem a ženou a proč je důležité, abychom byli rozdílní a přistupovali k této rozdílnosti a jeden k druhému s úctou a respektem.

Co pokládám za základ dobrého vztahu a to nejen partnerského je férová komunikace. Někdy prostě jsou situace, kdy potřebujeme druhému sdělit něco nepříjemného. Třeba to, že nás svým chováním štve, že něco potřebujeme jinak. Jak to ale udělat, aby k adresátovi došla potřebná informace a zároveň jsme seho tím nedotkli? Pravidlo číslo jedna je mluvit o sobě a za sebe – jasně popsat, co mi vadí, jak se u toho cítím a jak bych to potřebovala. Pozor na komunikační zabijáky: neobviňovat („za všechno můžeš Ty“), nediagnostikovat („to je proto, že jsi takový zapomnětlivý“), nevyčítat („to už je potřetí tento týden…“). To, jak něco sdělujeme je nesmírně důležité. Také je dobré myslet na to, že co neřekneme nahlas, ten druhý nemusí pochopit, prostě není úplně praktické spoléhat na to, že mu to přece dojde 😉

Někdy mi přijde, že je snažší odejít a vykašlat se na pěstování partnerství. Asi je to fenoménem doby. Zvykli jsme si rozbité věci vyhazovat a raději kupovat nové. Jenže když máte děti, už to není tak snadné. Je to výzva, setrvat, rozvíjet, pečovat… Někde jsem četla, že partner je nám nejlepším zrcadlem, nejlepším učitelem, že to, co nás na něm štve, možná daleko více mluví o nás samotných než o něm. A že když tomu věnujeme určitou pozorost a péči, pak můžeme najít netušené poklady. Je naivní věřit tomu, že můžeme udělat něco, aby to bylo v partnerství vždycky v pohodě. Ale věřím, že se můžeme naučit jak proplout vlnkami, které přicházejí, aniž by se nám převrhla lodička, aniž bychom ztratili radost ve víru života…