O posvátné sexualitě a jak se dnes zneužívá pod záminkou „terapie“

Tohle mě překvapuje už delší dobu. Co se to stalo s intimitou? Proč jdeme takto z extrému do extrému? Zjednodušeně řečeno: Za dob našich rodičů nebo prarodičů nebo ještě dříve, se o sexualitě moc nemluvilo, bylo to tabu. Pak přichází úplný opak – éra internetu, snadno dosažitelného porna… A pak fáze znovuobjevování posvátného rozměru sexuality… A pak se to zas začne přehupovat do extrému k sexuálnímu „léčení“ tantrickými učiteli a jejich penisy (znásilňování se záminko jakože léčby…).

Zvláštní.

Osobně mám velmi rozporuplný vztah i k vaginálnímu mapování, i kdyby to dělal/a sebezkušenější a profesionálnější terapeut/ka. Není potřeba hned používat terapeutův penis stačí prsty. Celkově si myslím, že naše intimní partie jsou prostě intimní. Tečka. Neukazují se cizím lidem. Nemohou na ně sahat cizí lidé. A už vůbec ne někdo, komu to nedovolíme nebo tak, jak to nedovolíme.

Naše intimní partie jsou prostě intimní.

Myslím, že monogamie se vyvinula z nějakého důvodu. A to nejen praktického, ale i spirituálního. Vnímám ve spojení ženy a muže postvátnou jednotu. Jistý druh dokonalosti splynutí protikladů… Je to obrovská tvořivá síla… A je potřeba s ní zacházet velmi zodpovědně a to nejen ve smyslu přízemním jako jsou pohlavní choroby a nechtěné těhotentví, ale i ve smyslu spirituálním.

Díky intimnímu splynutí se tvoří pouto.

Díky intimnímu splynutí se tvoří pouto mezi milenci, láska. Životní síla, tvořivá síla. Život… Když se s ní nezachází s úctou a vědomně, k tomu k čemu byla určena, může napáchat spoustu škody…

Naše intimní partie byly stvořeny k milování (a darování života). A milování je prostě milování a patří k němu láska. Vaginu a penis je potřeba používat výhradně s láskou a vědomím intimity, jinak jim to škodí. Tomuhle hluboce věřím, ať už se jedná o intimní splynutí či porod…

Naše intimní partie byly stvořeny k milování.

Ano sexualita může být velice léčivá. Ovšem s člověkem, kterého milujeme a on nás. Jinak to nemůže fungovat. Jinak vždycky uniká nějaká energie někam, kam nemá. Sexualita je o vzájemném obdarování dvou nejbližších lidí, nikdo další už tam nepatří…

Myslím, že nás tyhle metody asistovaného prozkoumávání vlastní sexuality člověkem, který nás nemiluje (tedy nějakým terapeutem) prostě na určité úrovni poškozují. A to i když to chceme a i když nás to někam posouvá… Na určité úrovni je to zneužítí. Sexuality i sama sebe.

Svou sexualitu můžeme s láskou a v intimitě prozkoumávat samy nebo s milujícím partnerem.

Málo co na světě má takový potenciál jako sexualita – léčit nebo zraňovat – podle toho jakým způsobem s ní nakládáme.

Tohle je můj názor.

A to jsem se ještě nezamýšlela nad tím, jak taková terapie může působit na partnera toho, kdo terapií prochází. Když si představím, že by můj muž podstoupil nějakou sexuální terapii s někým jiným než se mnou, bylo by mi divně. Prostě bych měla pocit, že je něco nakřivo. Že se děje něco jinak než má. Že nám do naší intimity někdo vstupuje a tím ji narušuje… Můžeme objevovat spolu. Tohle je naše…

Sexuální intimita by podle mě měla být ohraničená láskyplným partnerstvím to jí dělá bezpečnou.