Těhotenské emoce a jak najít vnitřní klid

Rozhovor pro časopis Maminka
Otázky pokládala Tereza Víchová

Těhotenství je nazýváno třeba „horskou dráhou“ emocí. Čím je to způsobené, že se nám často mění nálady?

Myslím, že hrají roli především dva hlavní vlivy. První je čistě fyziologický – žena je v “jiném stavu“, její tělo se doslova mění před očima. Aby těhotenství mohlo fungovat je potřeba celá řada změn a to nejen hormonálních a to samo o sobě je velká věc a svým způsobem zátěž na psychiku. Za druhé, se žena ocitá v nové životní situaci, která ji často může úplně převrátit život vzhůru nohama, musí revidovat své plány, učit se novým věcem, podstupovat různá vyšetření, dělat rozhodnutí… To vše může být důvodem zvýšené citlivosti a rychlých změn nálad od naprosté euforie, že je na cestě miminko, přes úzkost zda to žena vše zvládne po smutek, že už nic nebude jako dřív…a pak zase k euforii, jak je to skvělé přivést na svět nový život… a tak několikrát dokola třeba každý den.

Potkávají změny nálad všechny těhotné?

Nemohu mluvit za všechny těhotné, nicméně emoční houpačky jsou v těhotenství celkem běžné. A z určitého úhlu pohledu i opodstatněné. Těhotná žena musí být svým způsobem přecitlivělá, aby mohla ochránit nenarozené dítě, které je zatím droboučké a potřebuje v mnoha ohledech aby se sebou žena zacházela jemněji než třeba byla zvyklá. S oblibou říkám, že:

těhotenství, je období, které nás ženy může přivést zpátky sama k sobě. K citlivosti ke svému tělu a jeho potřebám.

Všechny ty těhotenské chutě, citlivost na určité pachy… Vždyť to je úžasné, jak nás naše tělo vede a říká si, co potřebuje nebo naopak, co mu nedělá dobře. A říká si to tak důkladně, že prostě ženy mnohdy nemohou neuposlechnout. Je to dobrodružství při kterém samy sebe poznáváme mnohdy z netušených úhlů.

Co je pro těhotenství spíš obvyklé – úzkostlivost? Pláč? Radost? Nebo je to u každé maminky jinak? Mění se nějak nálady během těhotenství, má to nějaké zákonitosti?

To záleží na mnoha okolnostech. Je těhotenství vymodlené? Chtěné? Je milým překvapením? Nebo těžkou situací, která ženu staví před zásadní rozhodnutí? Probíhá zdravě? Nebo je provázeno zvýšeným rizikem a žena musí například dodržovat klidový režim, který ji do značné míry omezuje v kontaktech s blízkými? Jak těhotenství přijímá ženin partner, rodina, okolí? A starší děti, pokud je má? To vše má značný vliv.

O čem se téměř nemluví, že na začátku těhotenství ženy často navzdory tomu, že si dítě velice přály přepadá mnoho negativních emocí. A právě proto, že je dítě chtěné se o těchto emocích bojí mluvit. A tak na ně zůstanou osamocené. Bez podpory. Protože přece, když to dítě chtěly, tak teď nemohou přiznat, že je to vlastně zaskočilo, že otěhotněly, že mají obavy, jak to zvládnou, že je přepadají myšlenky, na to, že třeba nebudou dobrá máma (velké téma pro mnoho žen) a nebo si uvědomí, jak moc se nyní jejich život zmení a jak velké omezení jejich svobody to dočasně bude, jak velká zodpovědnost to je už nyní… Tohle je myslím, něco o čem bychom měli více mluvit:

začátek těhotenství může být provázen velmi ambivalentními emocemi, i když si žena dítě velmi přála.

A neznamená to nic špatného. Velké změny mohou být provázeny velkými emocemi. Neznamená to, že žena nebude dobrá maminka. Vše chce svůj čas. I „zabydlení se“ v jiném stavu.

Některé ženy naopak na začátku popisují, že pro ně je těžké uvěřit že jsou opravdu těhotné, protože necítí žádnou změnu a to, že skutečně čekají dítě si začnou připouštět třeba teprve až ucítí první pohyby miminka, což bývá zhruba v polovině těhotenství… Je to velmi různé.

Zákonitosti vidět můžene, ale nemusí nutně nastávat u každé těhotné. Obecně je první trimestr obdobím, kdy žena většinou zjišťuje, že je těhotná a s touto novinou se nějak musí vypořádat. První trimestr je obdobím přijetí (nebo odmítnutí) jiného stavu. A také obdobím, kdy nejčastěji dochází k samovolnému potratu (což může být pro mnoho žen důvodem k úzkostem). Je to čas těhotenských nevolností, které ustupují v druhém trimestru. Druhý trimestr bývá označován za zlaté období, kdy ženám většinou bývá dobře jak fyzicky tak i psychicky. Ve třetím trimestru už na ženu může doléhat to, že se porod blíží. A jak jím projde. Velký vliv má to, jaké má případně žena zkušenosti s prvním porodem nebo porody. Pokud porod neproběhl hladce nebo dokonce došlo k nějakým komplikacím, může to být zdrojem úzkosti a obav.

Pokud žena v předchozím těhotenství o miminko přišla, je to velká rána, která se může v dalším těhotenství připomenout a žádat tak o zahojení… Ženy pak často prožívají velké úzkosti, a potřebují daleko více podpory.

Hodně emocí souvidí s naší touhou být dobrá máma, s pochybnostmi sama o sobě nebo s tím, co si neseme z našich původních rodit. A s tím vším se dá pracovat.

Jak by k náladám těhotné mělo přistupovat okolí? Spíš se jí vyhýbat nebo naopak? Co jí říkat, jak jí pomoci?

Každé ženě bude nejspíš vyhovovat něco jiného. Mohu přidat vlastní zkušenost. Když jsem čekala své třetí dítě, nebylo to vůbec plánované a měla jsem mnoho nepříjemných pocitů. Všichni lidé kolem mě, ať už se jednalo o mé kolegyně, kamarádky, přátele mého muže, rodinu… všchni reagovali velice pozitivně, gratulovali, říkali, jak je to skvělé, opečovávali mě… Jejich radost, byla tak čirá, že mě doslova nakazili. A já se prostě začala radovat s nimi. Nakonec to bylo mé nejkrásnější těhotenství. Myslím, že to, jak komunita kolem ženy přijímá přicházející dítě má velký vliv na to, jak se žena cítí.

Obecně můžeme říct, že bychom měli mluvit pouze o tom, o čem těhotná žena chce. Nikdy bychom neměli posuzovat nebo hodnotit, zda je těhotenství správně načasované nebo ne. Otázky typu“ To už čekáte třetí jo? Co s těma dětma budete dělat?“ nebo „A to ste chtěli (plánovali), jo?“ Jsou naprosto nevhodné. Další pravidlo je nedávat nevyžádané rady ani se příliš nevyptávat na intimní věci. A rozhodně nevyprávět horové historky o tom, co se komu v těhotenství nebo při porodu přihodilo. Zkrátka být taktní a zároveň všímaví – pečující. Aby žena věděla, že má kolem sebe lidi, kterým na ní záleží, kteří ji mají rádi a jsou tu pro ní, když potřebuje.

Pokud je ženě těžko – má sklony k depresím, nebo úzkostem, otázkou „co bys potřebovala? Co pro tebe můžu udělat?“ nemůžeme nic pokazit naopak. Ať si žena sama řekne. Když neví, můžeme zkrátka říct „jsem tu pro tebe“. Někdy se lidé snaží být nápomocní až příliš a to může být škodlivé.

Vybalancovat tu dobrou míru mezi přehnanou péčí a netečností je někdy náročné, ale stojí to za to.

Důležité je ženiny emoce neznevažovat. Nikdy nemůžeme vědět, co vše prožila. A i když to z pohledu z venku může vypadat, že přehání nebo je až moc přecitlivělá, není na nás abychom ženu hodnotili, tím jí nepomůžeme. To co pomáhá je skutečný zájem, podívat se na to, co ženu trápí jejíma očima. Vyslechnout ji. To kolikrát stačí, prostě být tu pro ní. Nemusíme to hned vyřešit za ni.

Je lepší být s „náladami“ ve společnosti nebo si spíš sama zalézt?

To bude mít každá žena jinak. Záleží to hodně na našem naturelu. Jsou ženy velmi extrovertní, kterým společnost dělá dobře a rozptýlení je pro ně nejlepší lék na pocity smutku nebo úzkosti. Jiné více introvertní ženy mohou potřebovat spíše čas pro sebe, opečovat se, číst si, psát si deník, mít čas a klid se vyrovnat s tím co přichází…

Jsou nějaké recepty, jak si zlepšit náladu? Co sport? Nějaké jídlo, Bylinky, čaje..?

Ideální je, když každá známe svůj recept jak si zlepšit náladu. Když se známe a víme co nám funguje to samé může fungovat i v těhotenství. (pokud to teda zrovna není nejaký extrémní sport nevhodný pro těhotenství). Každému nám fuguje něco jiného. Někdy, když je nám těžko na duši, pomáhá místo mluvení pečovat o tělo, zajít si na masáž, pomilovat se s mužem… Do ničeho se ale nenutit. Někomu pomáhá těšit se na budoucnost, když je mu v přítomnosti nedobře. Někomu pomáhá vzpomínat a věřit, že bude zase líp. Na úzkost někdy velmi dobře pomáhají logické argumenty (jaké je reálné riziko komplikací? Velmi malé!). Někdo potřebuje naopak odvést pozornost hezkým filmem, procházkou, či jinou příjemnou aktivitou. Doporučuju napsat si svůj seznam top ten – „deset mých neoblíbenějších činností, které mi zvednou náladu“. A když je ženě smutno, může si vybrat nějakou činnost ze seznamu a té se věnovat. Ráda také pracuji s afirmacemi, což jsou kratičké motivační věty, které nám připomínají náš směr, kterým chceme jít. Taková afirmace může být třeba: „Mé miminko i já jsme v bezpečí“. „Já i mé miminko jsme zdraví a silní, porod dobře zvládneme“. „Můj porod bude příjemně rychlí a jemný.“ nebo třeba jen „Těším se na naše miminko“ „ Jsem skvělá máma“…

Někdy nás velmi vyčerpává, pokud s emocemi bojujeme. Pokud máme pocit, že těhotná žena přeci musí být šťastná a těšit se na miminko a všechno ostatní je špatně. Pak samy sebe obviňujeme a pochybujeme o sobě a to ničemu nepomáhá. Někdy prostě stačí nebojovat a emoce si dovolit prožít. Je mi smutno? Ok, může mi být smutno. Mám strach? Ok, můžu mít strach a nemusí to znamenat nic špatného. Někdy když se emocím přestaneme bránit, tak samy jednoduše zmizí. Pokud ovšem přetrvávají dlouho a nic nepomáhá, je úplně v pořádku požádat o pomoc svou porodní asistentku a nebo psycholožku. Co se týče bylinek a jiných „osvědčených babských rad“ na zvednutí nálady (především z internetu) bych byla velmi opatrná, a raději vše konzultovala s odborníkem.